Paměť těla je praktická, ale v konkrétních situacích tak ztrácíme bdělost. Spoléháme-li se na to, jak činnosti probíhaly v minulosti, zautomatizované procesy nás mohou ohrozit na životě.



Dvacet let jsem slézala z patra zády napřed, držíce se levou rukou za regál plný fotek, knih a těžkých věcí. Byl to artistický kousek, ale zvládala jsem to bezpečně. Po renovaci bytu byl regál prázdný a při slézání povolil.

Zřítila jsem se po zádech, jako když palačinka při obracení výhozem do vzduchu mine pánev. Má pánev a bedra pleskla o zem a hlava klepla o futra. Tělo se stočilo na pravý bok do polohy emrya. V tu chvíli jsem věděla jediné: Vidím a myšlenky proudí. Stalo se něco, co nelze vrátit. Právě skončil život, který jsem dosud vedla. Jediné, co je jasné, že dnes se domů nevrátím. S údivem pozoruji, že místo strachu a sebeobviňování cítím úžas, vděčnost a odevzdání.

Tělo jako by bylo rozděleno na část od pupíku nahoru a nohy. Uprostřed, v bederní oblasti, nepopsatelná bolest, v intenzitě stonásobné ledvinové koliky. Napadlo mne, že jsem si roztrhla ledviny.
Nitro zavelelo: "Dýchej". Jednu ruku položenou na pravé ledvině, druhou na srdci, hluboký nádech, hluboký a dlóúúúhý výdech. Zas a znovu. Zas a znovu.
Mysl říká: "Dýchej do toho místa, kde je bolest, uvolni to tam." Dech se od místa tlaku odrazí jak tenisový míček od zdi.
Hlas z hlubiny se ozývá znovu: "Neřiď to. Dýchej a důvěřuj. Dech si sám najde prostor, do kterého má proudit." Úleva. Nádech-výdech. Otevřené oči a vděčnost, že mne kamarádka drží za ruku. Zkouším hnout levou nohou. Uff, hýbe se. A co pravá? Také. Bože, děkuji. Obě ruce, krk, hlava také funkční. Jde i mluvit, i když jen šeptem a s velkou námahou. Ten zázrak ve formě dechu - oh, to je nádhera.

Další uvědomění - mám obrovské štěstí. Dva dny jsem tu byla sama. Dnes je tu se mnou blízká známá a volá sanitku. Z hlasitého odposlechu slyším: "Máte roušky?" Pak následují otázky a pokyny. Kamarádka mne přes mé protesty otáčí zpět na záda. Bráním se a mám pocit, že se mi tělo rozlomí na kusy. Později se dozvídám, že změna polohy byla důležitá a zajistila bezpečné zajištění zranění.

Při stavbě výtahu v domě nebyly brány v úvahu rozměry nosítek. Sanitáři mne přesouvají do matrace, k jejímž dvěma uchům se musí v domě sehnat dva sousedé, aby mne čtveřice mužů snesla po chodech do sanitky. Přichází vzpomínka na školní tělocvik, kdy jsme se takto nosili v žíněnkách. Každý otřes je cítit, šikmá poloha, zatáčky v mezipatrech. Uf, ležím v sanitce a prosím kamarádku, aby mne přikryla. Něžně na mne pokládá svůj teplý šál, dává mi kabelku k nohám... Dveře se zavírají. Je mi hrozná zima. Dýchám a pozoruji, co se děje. Bez šoku, paniky a křiku. Jen klidný a hluboký dech a smutek, že vyděsím mamku, až jí to budu volat.
Jízdu po chodbách nemocnice mám v mlze. Nikdo mne nenutí vzít si roušku, tak zhluboka a svobodně dýchám. Cítím vděčnost, že mohu mít obličej odkrytý.

Vyšetřovna, základní informace, podpisy listin, uvedení blízkých osob, heslo pro komunikaci, marná snaha odmítnout test na vir, jehož jméno jsem se rozhodla nevyslovovat, RTG, CT hlavy, orgánů, kostí...
Neúspěšné hledání žíly ochotné vydat potřebnou krev. Levá paže, pravá paže, levý hřbet, pravý hřbet, znovu levá paže, třetí sestra... a pak na vlastní oči vidím, jak tělo demonstruje rčení "krve by se ve mně nedořezal". Žíla je napíchnutá, vyteče jediná kapka a dál nic. A tak se čeká. Dostávám první drink, který do mne z výšin kovového stojanu vtéká. Ošetřující lékař mi oznamuje, že vnitřní orgány a hlava jsou v pořádku. "Máte zraněné dva obratle. Jeden je roztříštěný, druhý prasklý. Budeme operovat. Uvidíme, zda zítra nebo až v pondělí."

Sanitář mi oznamuje, že mám štěstí, že mne uloží na privátní pokoj, kde budu do operace sama. A tak mám prostor zavolat mámě, rozeslat zprávy nejbližším a oznámit dvěma kamarádkám, že jsem je uvedla jako osoby blízké, které mohou získat informace o mém stavu. Sděluji jim přístupová hesla do banky a počítače, protože od loňského roku pečuji o mamku a spravuji i její finance. Ony pak s mamkou komunikují a vše jí vysvětlí.

Nemocniční All inclusiv zahajuje pravidelnou dávku drinků. Po desáté láhvi se přestávám ptát, co v tom je, a zklidněná sedativy usínám.

Poznámka:
Jména a identifikační údaje událostí ponechávám v anonymitě. Mnohé z toho, co sdílím má dvě roviny - legislativní a lidskou. Mým záměrem je pravdivě a otevřeně inspirovat a podpořit bytosti, které prochází nebo budou procházet podobnou situací. V přítomném okamžiku je prostor pro zázraky všeho druhu. Naopak slova: "To není možné" blokují jejich uskutečnění.