Po operaci jsou důležité dvě věci - hrazda nad hlavou a funkční zvonek. Mít obojí závisí na vyhodnocení chování pacienta, štěstí nebo náhodě. Zvoníš-li často, zvonek ti odeberou nebo namotají na horní část hrazdy tak, že na něj nelze dosáhnout. První přidělený zvonek bývá zpravidla nefunkční.


Na prvním pokoji, v den před operací, byl zvonek hluchý. Naštěstí mne umístili na VIP pokoj, kam chodili častěji, a tak jsem se pomoci dočkala. Na ostatních pokojích jsem byla nejmladší a jediná, komu zvonek ve večerních hodinách ponechali. Dámám vedle mne bylo 85 a 93 let. Té první odebrali na příjmu naslouchátko, druhé dávali sedativa. Kladla mnoho otázek.

Byly jsme tichá trojice. Beze slov, jen zvuky našich dechů a občasné zasténání. Ani jedna z nás nemohla vstát. Vtékaly do nás chemické drinky a odtékalo, kde nás zadrenovali, zacévkovali. Popíjely jsme z kojeneckých lahví. Zapomněla jsem, jaká je to dřina z láhve něco vysát.

První noc po návratu z JIPu nám pustili televizi a odnesli ovladač. Byly to dlouhé dvě hodiny, než se objevil pracovník se správně barevným proužkem na košili s kompetencí sehnat ovladač a televizi vypnout. Poprvé v životě jsem cítila, jak ze mně zdroj modrého světla vysává životní energii.

Druhý den po operaci přišla usměvavá rehabilitační sestra a opřela mi o postel berle. "Něco vám nesu! Jdeme chodit!" Vykulila jsem na ni oči. Myslela jsem, že budu ležet šest týdnů v posteli a ani se nehnu. "Čím dřív vstanete, tím dříve půjdete domů." A tak jsem vstala a šla. Zázrak. Sanitář kráčel vedle mne, v jedné ruce láhev s krví, ve druhé pytlík s močí. Chyběl už jen stojan s infuzí na kolečkách jako v Přeletu přes kukaččí hnízdo. Ušla jsem deset kroků a s radostným vyčerpáním ulehla zpět na lůžko. Po obědě tu byli znovu, jak Lauer a Hardy. Samá srandička, krev, moč a šup, jdeme. A já dokráčela až na chodbu. Druhý den ráno navrhla sestra při vizitě, aby mi vyndali cévku. Čekal mne další zázrak a motivace - dojít sama na záchod. Dvanáct pochůzek během dne! Teď už jen se sklenicí krve v kapse županu. Dvě první výpravy jsem požádala sestru o pomoc a byla mile doprovázena tam i zpět.

Třetí den mi ráno oznámili, že pokud nebudu mít zánětlivé markery v krvi, půjdu v pátek domů. S rehabkou jsem trénovala schody. K různým zraněním, různé techniky, a tak to, co jsem odkoukala vloni od mámy, nešlo na můj styl chůze použít:).
Tělo necítilo potřebu jít na záchod. Signál přicházel ve formě "Je čas." Hlava se ani nepokusila argumentovat: "Byla jsi před chvílí." Prostě jsem věděla, že mám jít. Po návratu domů jsem tělu řekla: "V nemocnici jsi nemohlo rozhodovat o tom, kdy je čas, teď již můžeš." Druhý den se pocit nucení vrátil.

Čtvrtek jsem věnovala oprášení kontaktů, získaných vloni při zajišťování péče o mamku. Žádost o setkání se sociální pracovnicí příslušného oddělení ohledně zajistění vystavení poukazu na bezplatnou domácí zdravotní péči včetně rehabilitace, a to ihned po návratu domů, byla vyslyšena na poprvé. Paní byla milá a převzala si ode mne předjednaný kontakt. Šéfka Pečovatelské služby zajišťující základní životní potřeby při každodenních návštěvách zvedla telefon hned napoprvé. Na obou místech měli volnou kapacitu a přislíbili mi v pondělí první návštěvu.

V pátek v 8.30 jsem se dozvěděla, že CRP je v pořádku. V 8.50 jsem byla v sanitce a po spanilé jízdě za doprovodu prosvítajícího slunce mezi mraky v 9.30 doma. Třetí den napadaný sníh, naše ulice ve strmém kopci umydlená na led bez posypu. Sanitka kopec s ledovkou nevyjela. Pomohli mi z nosítek a já, za účasti obou sanitářů, ťapala po zasněžené travnaté cestičce do mého domova. Mé silné a zdravé nohy to s pomocí dvou kovových parťaček zvládly bez jediného škobrtnutí.

"Děkuji, nashledanou." Zavírám vchodové dveře a čichám vůni domova. Uléhám na postel a přemýšlím, komu zavolat, aby mi přišel pomoci se umýt a převléct. Přichází obraz pečovatelky, která dělá mamce pedikůru a pečuje o handicapované klienty. Má čas a za chvíli je u mne. Trpělivě mi rozčeše sedm dní staré dredy a svlékne župan, ve kterém jsem přijela nahá domů. Stojím ve sprše a smývám z těla den úrazu, atmosféru operace a následný pobyt v nemocnici s bosonohým ťapáním po chodbách a pacientských toaletách. Ze sprcháče vycházím znovuzrozena.

Uléhám do široké postele, ve které se mohu přetočit z boku na bok, aniž bych se musela bolestivě posouvat po zádech.
Cítím hloubku slova DĚKUJI v každé buňce těla.

Poznámka:
Jména a identifikační údaje událostí ponechávám v anonymitě. Mnohé z toho, co sdílím má dvě roviny - legislativní a lidskou. Mým záměrem je pravdivě a otevřeně inspirovat a podpořit bytosti, které prochází nebo budou procházet podobnou situací. V přítomném okamžiku je prostor pro zázraky všeho druhu. Naopak slova: "To není možné" blokují jejich uskutečnění.