ZLOM - část 6 - VÝZVY CHODÍ PO TŘECH - Co_vidí příběh
Říká se, že výzvy chodí ve trojici. V tomto roce jsem se třikrát setkala se Smrtí v tváří v tvář. Poprvé v podobě razítka "onkologické hlášení", podruhé při pádu z výšky, kdy jsem si poškodila dva bederní obratle a potřetí při úmrtí maminky.

Během jarní celoplanetární situace a domácí izolace jsem strávila tři měsíce venku na zahradě. Na nose se mi vytvoři útvar připomínající stroupek. Nehojil se a bolel. Po zákroku jsem obdržela histologii s razítkem onkologické hlášení a informaci, že je třeba úkon opakovat ve větším rozsahu. Měla jsem strach, aktualizovala závěť a konzultovala s odborníky napříč republikou. Cítila jsem, že mne situace vyzývá k zásadní změně mých zvyků a psychického stavu. Změny jsem však nebyla schopna. Naopak. Upadla jsem do role oběti, trpěla a měla strach ze smrti.
V listopadu jsem si zranila dva obratle bederní páteře pádem z výšky v bytě, kde jsem zažila nejtěžší část mého života (ztrátu dvou dětí, rozvod, deprese, komplikovaný partnerský vztah s další ztrátou dítěte, úvahy o ukončení života a odpojení se od projektu, který jsem dvacet let s láskou spoluvytvářela). Po dopadu na zem jsem měla pocit, že jsem proletěla multidimenzionální branou do prostoru, ve kterém funguje vše jinak. Beze strachu a paniky, s důvěrou, odevzdáním se, vděčností a humorem. Jakkoliv náročný byl návrat domů, kde v horním patře bydlí mamka, o kterou pečuji, jsem za poznání, kterého se mi dostává, vděčná.
Tři dny před Štědrým dnem, ve tři hodiny ráno, mamka ve svém bytě upadla. Našla jsem ji kolem osmé hodiny ráno na zemi v obýváku, díky intuici a jejímu bouchání holí o zem, poté, co jsem zariskovala vlastní bezpečí a vyšla schodiště do horního patra sama bez jištění. Ležela na teplé podlaze (máme podlahové vytápění), přikrytá dekou, kterou si na sebe stáhla z pohovky, vedle sebe položenou francouzskou hůl a usmívala se. "Čekala jsem, až uslyším, že splachuješ, a pak jsem zabušila holí. Nechtěla jsem tě budit." Stála jsem nad ní opřená o berle a uvažovala, zda se k ní dokážu nějak dostat na zem. Bylo mi jasné, že se sice dostanu dolů, ale nevstanu.
Sestra z Home Care péče byla 1,5 hodiny vzdálená. Pečovatelka, zajišťující mamce běžné pečovatelské služby, byla poblíž. Změnila pořadí klientů a během pár minut byla u nás. To už jsem seděla v japonském sedu na polštářku, držela mamku za ruku a klouzavým pohybem cestovala po bytě, abych jí připravila doklady a telefon (který nechala v ložnici). Sanitka přijela během pár minut. Posádka byla laskavá a jemná. Snažila jsem se domluvit, zda je možné mámu odvézt na Vinohrady, kde operovali před třemi týdny mne, že máme s Krčí špatné zkušenosti. Pravidlo nejbližší spádové nemocnice dominovalo nad lidskou ochotou.
A tak je máma tam. Čeká na operaci pravděpodobně zlomené kyčle. Lékaře jsem za celý den nesehnala, mám volat v osm ráno. Mamka má dobrou náladu a několikrát během dne mne informovala, jak se jí daří. Rychlý test na neviditelnou bytost, jejíž jméno jsem se rozhodla nevyslovovat, jí vyšel pozitivní. Ten spolehlivější bude zřejmě zítra. Podle mámy leží na "utajovaném" oddělení a kolem ní chodí bytosti ve skafandrech kosmonautů.
Ležím doma v tichu. Žádné zvuky jejích oblíbených televizních pořadů, ani její "Dobrou noc" na horní podestě schodiště. Jen tikot hodin po babičce a zvuk tesaříka, který poletuje po obýváku. Její slova v posledním telefonátu mi zní v uších: "Holka, já se tak těšila na tu vánočku z pekárny." A energie radosti, když jsem jí řekla, že na ni bude čekat v mrazáku.
Díky dopolední přítomnosti a pomoci andělských bytostí, které jsou mojí novou pedagogickou rodinou, po ranních slzách a potřebě se místo rehabilitace schoulit zdravotní sestře do náruče, cítím úlevu a věřím, že i tohle projdeme v lásce, posíleny a s grácií.
Poznámka:
Jména a identifikační údaje událostí ponechávám v anonymitě. Mnohé z toho, co sdílím má dvě roviny - legislativní a lidskou. Mým záměrem je pravdivě a otevřeně inspirovat a podpořit bytosti, které prochází nebo budou procházet podobnou situací. V přítomném okamžiku je prostor pro zázraky všeho druhu. Naopak slova: "To není možné" blokují jejich uskutečnění.

Během jarní celoplanetární situace a domácí izolace jsem strávila tři měsíce venku na zahradě. Na nose se mi vytvoři útvar připomínající stroupek. Nehojil se a bolel. Po zákroku jsem obdržela histologii s razítkem onkologické hlášení a informaci, že je třeba úkon opakovat ve větším rozsahu. Měla jsem strach, aktualizovala závěť a konzultovala s odborníky napříč republikou. Cítila jsem, že mne situace vyzývá k zásadní změně mých zvyků a psychického stavu. Změny jsem však nebyla schopna. Naopak. Upadla jsem do role oběti, trpěla a měla strach ze smrti.
V listopadu jsem si zranila dva obratle bederní páteře pádem z výšky v bytě, kde jsem zažila nejtěžší část mého života (ztrátu dvou dětí, rozvod, deprese, komplikovaný partnerský vztah s další ztrátou dítěte, úvahy o ukončení života a odpojení se od projektu, který jsem dvacet let s láskou spoluvytvářela). Po dopadu na zem jsem měla pocit, že jsem proletěla multidimenzionální branou do prostoru, ve kterém funguje vše jinak. Beze strachu a paniky, s důvěrou, odevzdáním se, vděčností a humorem. Jakkoliv náročný byl návrat domů, kde v horním patře bydlí mamka, o kterou pečuji, jsem za poznání, kterého se mi dostává, vděčná.
Tři dny před Štědrým dnem, ve tři hodiny ráno, mamka ve svém bytě upadla. Našla jsem ji kolem osmé hodiny ráno na zemi v obýváku, díky intuici a jejímu bouchání holí o zem, poté, co jsem zariskovala vlastní bezpečí a vyšla schodiště do horního patra sama bez jištění. Ležela na teplé podlaze (máme podlahové vytápění), přikrytá dekou, kterou si na sebe stáhla z pohovky, vedle sebe položenou francouzskou hůl a usmívala se. "Čekala jsem, až uslyším, že splachuješ, a pak jsem zabušila holí. Nechtěla jsem tě budit." Stála jsem nad ní opřená o berle a uvažovala, zda se k ní dokážu nějak dostat na zem. Bylo mi jasné, že se sice dostanu dolů, ale nevstanu.
Sestra z Home Care péče byla 1,5 hodiny vzdálená. Pečovatelka, zajišťující mamce běžné pečovatelské služby, byla poblíž. Změnila pořadí klientů a během pár minut byla u nás. To už jsem seděla v japonském sedu na polštářku, držela mamku za ruku a klouzavým pohybem cestovala po bytě, abych jí připravila doklady a telefon (který nechala v ložnici). Sanitka přijela během pár minut. Posádka byla laskavá a jemná. Snažila jsem se domluvit, zda je možné mámu odvézt na Vinohrady, kde operovali před třemi týdny mne, že máme s Krčí špatné zkušenosti. Pravidlo nejbližší spádové nemocnice dominovalo nad lidskou ochotou.
A tak je máma tam. Čeká na operaci pravděpodobně zlomené kyčle. Lékaře jsem za celý den nesehnala, mám volat v osm ráno. Mamka má dobrou náladu a několikrát během dne mne informovala, jak se jí daří. Rychlý test na neviditelnou bytost, jejíž jméno jsem se rozhodla nevyslovovat, jí vyšel pozitivní. Ten spolehlivější bude zřejmě zítra. Podle mámy leží na "utajovaném" oddělení a kolem ní chodí bytosti ve skafandrech kosmonautů.
Ležím doma v tichu. Žádné zvuky jejích oblíbených televizních pořadů, ani její "Dobrou noc" na horní podestě schodiště. Jen tikot hodin po babičce a zvuk tesaříka, který poletuje po obýváku. Její slova v posledním telefonátu mi zní v uších: "Holka, já se tak těšila na tu vánočku z pekárny." A energie radosti, když jsem jí řekla, že na ni bude čekat v mrazáku.
Díky dopolední přítomnosti a pomoci andělských bytostí, které jsou mojí novou pedagogickou rodinou, po ranních slzách a potřebě se místo rehabilitace schoulit zdravotní sestře do náruče, cítím úlevu a věřím, že i tohle projdeme v lásce, posíleny a s grácií.
Poznámka:
Jména a identifikační údaje událostí ponechávám v anonymitě. Mnohé z toho, co sdílím má dvě roviny - legislativní a lidskou. Mým záměrem je pravdivě a otevřeně inspirovat a podpořit bytosti, které prochází nebo budou procházet podobnou situací. V přítomném okamžiku je prostor pro zázraky všeho druhu. Naopak slova: "To není možné" blokují jejich uskutečnění.