Fakt, že má nejbližší bytost maminka leží v nemocnici na covidové jednotce a má pozitivní test, ze mne učinil osobu, ke které není radno se přibližovat. Reakce šéfky Home Care péče mne zarazila a uvedla do situace, že jsem zůstala bez zajištění pomoci základních životních potřeb.


Tlak na to, abych si nechala udělat test, byla včera tak silný, že jsem naskočila do dávného programu "vyhovět druhým bez ohledu na to, jak to cítím já". Míra času, který jsem věnovala zjištění, jak se nechat otestovat doma, a čas mých blízkých žen, které mi s telefonováním a zjišťováním pomohly, zůstal bez výsledku.

Večer jsem, zcela vyčerpaná, frustrovaná a bezmocná ulehla do postele a připomněla sama sobě, že na prvním místě jsem já a mé potřeby a postoje. S porozuměním ke všem, kteří návštěvu u mne zrušili, jsem se odevzdala důvěře, že další den proběhne tak, jak má.
Po probuzení jsem našla několik nabídek na pomoc od lidí, kteří nemoc již prodělali nebo to neřeší. A tak jsem strávila část dopoledne s tatínkem dvou dětí, se kterými jsem se měla možnost v jedné škole potkávat. Byla to osvěžující mužská energie a jeho pomoc mi umožnila připravit se na další dny bez pečovatelských služeb.

Zbytek dne byl náročný. Měla jsem 54 telefonátů - trasovací stanice, hygiena, známí, kteří něco zjistili ohledně testování v domácím prostředí, technická podpora pro nefungující Tv Sony, zdravotní pojišťovna, soused snažící se zprovoznit televizi, vyjednávání se servisem televizí o podmínkách opravy (řešit se bude až za tři týdny), jiný soused, který přinesl vánočky z pekárny, dva kurýři s balíčky objednanými před 14 dny, donáška jídla z restaurace, česká pošta a její nepochopitelné jednání, hledání a nalezení nové pečovatelské služby ochotné o mne pečovat i ve chvíli, kdy jsem v karanténě, hovory s nemocnicí ohledně stavu mamky, rozhovory s mamkou. To vše několikrát dokola.

Ležím tu úplně vyčerpaná, se zvýšenou teplotou, prázdnými hrnky na pohovce, vystydlým čajem, propoceným a od jídla pokecaným prostěradlem a přesto šťastná a spokojená, protože jsem v mém nádherném domově. Kromě sprostých nadávek, které jsem nahlas křičela za odjíždějícím vozem České pošty, když mi přišla sms, že mne nezastihli doma, byl den plný zázraků. Byly třpytivé, jak perly navlékané na šňůru.

Z restaurace, odkud jsem si nechala přivézt jídlo a vznesla dotaz, zda je možné objednat si jednu porci salátu místo celého kilogramu, přišel osobní telefonát majitele restaurace se sdělením: "V posledních dvou týdnech jste si u nás objednala 12 hovězích vývarů, tak je samozřejmé, že vám pošlu na ochutnání mističku salátu. A máte to od nás jako dárek k Vánocům."

Paní z hygieny si nechala telefonát se mnou na večer. Volala z domova, po uspání dětí, ze soukromého telefonu, aby nešlo vystopovat, že jsme spolu mluvily. Poradila mi, jak celou situací projít, aby ona neměla potíže a mně vyšla vstříc. Sdílely jsme spolu osobní příběhy a zkušenosti a ona souhlasila, že o našem rozhovoru mohu napsat, pokud zachovám důvěrnost.

Do třetice kauza Česká pošta - sms s oznámením, že jsem nebyla doma a mám si balík vyzvednout na pobočce. Na naší vesnické poště zvedla telefon milá paní, vyslechla můj příběh a řekla, že pokud mi může po páté hodině zavolat, až pojede domů, a popíšu jí, kde bydlím, že mi balík osobně přiveze.

Byl to další náročný den. Mnohému mne naučil a ledaccos jsem se o sobě dozvěděla. Těším se na odpočinek v bezpečí postele a doufám, že zítřejší rozhovor s ošetřujícím lékařem maminky přinese uklidnění. Dnešní hovory s mamkou měly příchuť smutku a tíhy blížících se vánočních svátků. Zmatená z personálu v oblecích, brzké tmy za okny, cizokrajně mluvící sestřičky a krizí druhého dne, zněl její hlas zastřeně a osaměle.

Poznámka:
Jména a identifikační údaje událostí ponechávám v anonymitě. Mnohé z toho, co sdílím má dvě roviny - legislativní a lidskou. Mým záměrem je pravdivě a otevřeně inspirovat a podpořit bytosti, které prochází nebo budou procházet podobnou situací. V přítomném okamžiku je prostor pro zázraky všeho druhu. Naopak slova: "To není možné" blokují jejich uskutečnění.