Náš rodinný příběh byl na Štědrý den obohacen o další událost. Mamka se ráno potkala s Mrtvicí a ochrnula na levou polo-vinu těla.



Večer předtím mi volala. Její hlas zněl zpomaleně a smutně. Říkala, že se necítí dobře a je jí nějak divně. Snažila jsem se jí pomoci to vyjádřit. "Vím, že se ve mně něco děje, neumím to popsat a mám strach se ozvat. Mohla bys zavolat pana doktora a říct mu to? Mám tady zhasnuto, nevím, kolik je hodin, sestřička z odpolední směny mluví cizím jazykem a já jí skrz ten oblek nerozumím." Se sestřičkou jsem vše probrala. Slíbila, že pana doktora k mamce pošle. K tomu byla máma zklamaná, že neměla slíbenou rehabilitaci, kdy měla zkoušet sezení na posteli. Jak jsem se později dozvěděla, měla ten den službu sestra, která se bojí na covidové oddělení chodit.

Ráno jsem volala pana doktora a dozvěděla se, čím mamka právě prochází. Na dotaz, kdy si mohu znovu zavolat, odpověděl: "Zítra ráno". Ve chvíli, kdy mi oznamoval, že mamka prodělala mrtvici, se objevila venku za oknem sousedka s cukrovím a rybí polévkou. Byla mi tak velkou oporou. Je úžasné, jak jsem na této cestě poznání provázena podporujícími bytostmi.

Mezitím ke mně přijel známý v roli Ježíška, pomohl mi zabalit pro mamku dárek a odvezl jí ho do nemocnice. Sestra, která mamce četla dopis, který jsem jí do taštičky vložila, se prý rozplakala dojetím.

Po propuštění proudu mých slz a chvilkové panice jsem si uvědomila, že jediné, co mohu nyní dělat, je otevřít se možnosti, že mamka odchází na druhý břeh. Jeden z jasných pokynů, které po mojí operaci páteře přišly, bylo: "Přestaň do událostí zasahovat. Žádná přání a pomáhání od cizích lidí na dálku. A už vůbec žádné vizualizace a techniky pozitivního myšlení!" Důvěřuj a odevzdej to. Nemáš ani tušení, co je pro tebe a mamku v knize života připraveno a jaký to má smysl. Dostavila se úleva a klid.

Dopoledne přišel obraz, jak kráčím oblečená ve skafandru a štítu do mamčina pokoje. Rozhodla jsem se, že udělám vše, co je v mých silách, abych za ní dojela. Začala jsem konat. Znamením, že jsem se vydala správným směrem, byla sousedka, která mi nabídla, že mne do nemocnice doveze. Rozhodila jsem sítě, zda má někdo tip, jak to zrealizovat a vypsala na FB prosbu o pomoc s odvozem. Z mnoha nabídek, odkazů, telefonátů a zpráv vyčuhovala tři upozornění na to, že návštěva na covidovém oddělení je nemožná, zakázaná a dokonce nezodpovědná a nebezpečná. Vrátilo mne to zpět k sobě a důvěře, že lze zrealizovat cokoliv.

Během chvíle jsem byla vybavena ochranným oblekem, (který mi darovala známá pečovatelka ze svých zdrojů), třemi druhy respirátorů, rukavicemi a právním výkladem možnosti návštěv za současné situace. Objednala jsem si převoz v leže soukromou sanitkou a přijala nabídku sousedky, že bude mým doprovodem a náhradním odvozem. Poté, co rozdala doma pokyny ohledně přípravy štědrovečerní večeře, přijela mi pomoci se obléknout na cestu a následovala sanitku.

Vyšlo to. Bylo to jako v pohádce o pyšné princezně, která se ráno raduje, že květina neuvadla, utíká chodbami a před ní se rozevírají průsvitné závěsy. I přede mnou se všechny dveře otevřely. Stačil k tomu vnitřní klid, pravda, přirozenost a prosba bez očekávání. V očích lékařů a sanitářů jsem viděla údiv. Na chodbě před oddělením stojí sanitářka s lehátkem, na kterém leží žena se zlomenou páteří, vysvětluje, že je dcera pacientky po mrtvici, má s sebou ochranný oblek, rukavice a respirátor a prosí o možnost maminku navštívit. Několik telefonátů, zvětšující se hlouček lékařů, sester a sanitářů, laskavost, ochota a zmáčknutí přístupového tlačítka. Dveře se otvírají.

Obléknutí do nemocničních ochranných pomůcek, instruktáž, jak nasadit štít a cesta k mamce na pokoj se slovy: "Podívejte, koho Vám vedu." Než zavřela dveře, špitla mi do ucha: "Co se bude dít mezi vámi dvěma tady za zavřenými dveřmi, je jenom vaše věc. Já pro vás musím za 15 minut přijít, tak si to užijte. Jenom, až půjdeme ven z pokoje, tak vás prosím, abyste na sobě zase měla respirátor, štít i rukavice."

S mamkou jsem mluvila, mohla se jí dotýkat a hladit. Na krk jsem jí navlékla anděla, kterého hned sevřela do ruky a dala mu pusu. Pak mne požádala, zda bych jí na něj dala do zásoby pusinky na zbývajících sedm dní povinné karantény. Ptala jsem se jí, zda ji mohu pohladit i na té zraněné noze. A ona to vnímala! Ochrnutá polovina těla pod mýma rukama začala ožívat. Mamka mé ruce cítila. Jediné znecitlivělé místo byla její levá ruka od zápětí k prstům. Zvedla jsem ji a ptala se, zda cítí, jak ji hladím. Měla odvrácenou hlavu a řekla: "Ne, vždyť mne ještě nedržíš, jak mohu něco cítit?" Tak jsem ruku položila a udělala to ještě jednou se slovním doprovodem. A ona popisovala, co dělám. Po sedmé puse se usmála a řekla: "Už to cítím."

Při cestě zpátky jsem si v sanitce vybavila její poslední slova den před mrtvicí: "Kéž by mne už nic nebolelo." Ráno, po ochrnutí zraněné poloviny těla, nic necítila. Přání splněno. Stejně tak se naplnila i její slova, která poslední zachmuřené a temné dny před slunovratem opakovala: "To počasí je na mrtvici."

Přístup lékařů, sester, sanitáře a sanitářky ze soukromé společnosti byl úžasný. Dnešní série zázraků byla součástí nejŠtědřejšího večera v mém životě. Maminko, děkuji ti za život, který jsi mi dala a Vesmírná moudrosti tobě děkuji za formu jakou ho mohu prožívat.

Poznámka: Jména a identifikační údaje událostí ponechávám v anonymitě. Mnohé z toho, co sdílím má dvě roviny - legislativní a lidskou. Mým záměrem je pravdivě a otevřeně inspirovat a podpořit bytosti, které prochází nebo budou procházet podobnou situací. V přítomném okamžiku je prostor pro zázraky všeho druhu. Naopak slova: "To není možné" blokují jejich uskutečnění.