Telefonické rozhovory s mamkou (leží na co-vidím oddělení se zlomenou stehenní kostí a po mrtvici) jsou jednou z kapek v poháru života. Sestřička vytočí číslo, mamka drží telefon na uchu. Povídáme 35 minut. Vedu nás rozhovorem a občas se i smějeme. Když už mne nenapadá, na co se zeptat, a cítím, že začíná být unavená, ozve se: "Tak mi něco povídej." A tak vyprávím, jak se kočky naučily chodit oknem do ložnice, protože dveře na terasu neotevřu nejméně do konce ledna, co už dokážu nohama, kdo všechno ji pozdravuje.




Pak zavedu rozhovor na ochrnutou část těla a ptám se:
"Mami, na které straně máš dnes stolek?" Včera totiž byl u postele vlevo, kde je ochrnutá, takže na hrnek s pitím ani na cukroví, které mlsá, nedosáhla. Setřička řekla, že k ní chodí tak často, že jí vždy vše podá."Dnes se mohu sama napít, ale je to dřina z toho hrnku pro děti něco vycucat."

Vím, pamatuji si, zažila jsem to před necelým měsícem. Dětská lahvička s dudlíkem a vzdorující tekutina. Pak se objevil anděl v převleku sanitáře a přinesl mi vychytávku - část hadičky z infuze, kterou jsem mohla držet v ruce a regulací kolečka popíjet v libovolné ležící poloze. Jednoduché a geniální. Dosud používám a díky tomu se nemusím pokaždé převlékat do jiné košile.

Rozhovory s mamkou jsou pomalým ponorem z povrchu do nitra.
"Holka, nevím, kde mám levou ruku. Nemohu ji najít."
"Chceš, abych ti s tím pomohla?
"To bych byla ráda."
"Dokážeš si položit pravou ruku na krk?"
"Ano, už ji tam mám. A mohu si v ní nechat toho andílka od tebe, co jsi mi včera přinesla a dala kolem krku? Ještě jsem ho od té doby nepustila."
Úplně vidím její ruku, jak ho svírá a vzpomínám na jednoho prvňáka, který takto tři roky nepřetržitě držel v ruce plyšového Mickey Mouse a odmítal ho odložit, i když se na škole v přírodě sprchoval. (Narodil se jako nedonošené miminko a vážil méně než 1 kg.)
"Andílka můžeš držet, jak potřebuješ. Jsi připravena udělat další krok? Tak a teď přesuň pravou ruku na tvé levé rameno."
"Už jsem tam."
"A teď ještě kousek. Jsem si jistá, že tam ta ruka bude."
"Je tady!!!!, ale já ji nezvednu ani necítím."
"To nevadí, mami, hlavně že teď víš, že tam je."
"Tak děkuju, to se mi ulevilo. A co když se zase někam ztratí?"
"Tak poprosíš sestřičku, ať ti ji pomůže najít. Zvedne ti ji před oči a ukáže, abys věděla, že ji máš k dispozici."
"To je dobrý nápad."
"Mami, máš už rozmotaný ten zvonek z hrazdy, abys na něj dosáhla?"
"No jo, vlastně, ty jsi to včera se sestrou domluvila! Tady na tom oddělení mohu zazvonit a poprosit, když jsou tady na mne tak hodní. To není jako vloni na interně, kde jsem se bála poté, co na mne sestra křičela, ať neotravuju."

Zeptala se, kolik dnů zbývá do konce karantény a zda nevadí, že si od andílka, kterému jsem dala do zásoby mnoho pusinek, už nějaké vybrala, a že se bojí, že jí dojdou. Tak jsme se domluvily, že jí další pusinky pošlu kdykoliv andělskou poštou. Uklidnila se.

Před chvílí volala znovu a hlásila, že již rehabilituje. Hlas sestry z povzdálí popisoval, co právě s mamkou procvičuje.
Cítím vděčnost, že se mamka dostala do nebeské části Thomayerky a že může být loňský pekelný prožitek vyvážen laskavostí, péčí a lidskost.

Poznámka:
Jména a identifikační údaje událostí ponechávám v anonymitě. Mnohé z toho, co sdílím má dvě roviny - legislativní a lidskou. Mým záměrem je pravdivě a otevřeně inspirovat a podpořit bytosti, které prochází nebo budou procházet podobnou situací. V přítomném okamžiku je prostor pro zázraky všeho druhu. Naopak slova: "To není možné" blokují jejich uskutečnění.