Letošní kombinace Štědrý den, svátky a víkend vytvořily pětidenní vakuum. V případě, že jde o život, je to velmi dlouhá doba. V těchto dnech nebylo možné sehnat ošetřujícího lékaře, odpadla slíbená reahabilitace (prý měla službu sestra, která se na covidové oddělení bojí chodit), byly přerušeny pečovatelské služby, domácí hospic měl první volný termín až prvního ledna a zapůjčení polohovací postele bylo možné řešit až první pracovní den.



Ve zdravotním stavu maminky (operace stehenní kosti, následná mrtvice a částečné ochrnutí), bylo jasné, že pět dní je příliš dlouhá doba na to, abych ji nechala v nemocnici a že by bylo prospěšnější, aby ležela doma. A tak jsem se zeptala sestřičky, zda mi zavolají, když se její zdravotní stav změní. Její odpověď mne překvapila: "Voláme pouze tehdy, když o to rodina žádá a máme to uvedené v dokumentaci." Tak jsem to tam doplnila. Před pár lety jsem požádala maminku o rozhovor na téma, co si přeje ve chvíli odcházení a co potom. Proto vím, že si přála umřít doma.

V neděli zvonil telefon. Paní doktorka mi oznámila, že maminka umírá a pokud si ji chci vzít domů, musím zajistit dýchací přístroj. Na otázku, zda je možné si ho půjčit nebo pronajmout v nemocnici, řekla, že není. A tak začala další intenzivní výzva - zařídit v neděli nemožné - kyslíkovou bombu, někoho, kdo ji přiveze a zprovozní, urychlit zajištění domácí péče, přestěhovat maminčinu postel, připravit pokoj.

Rozhodla jsem se konat. Okamžitě jsem si znovu objednala soukromou sanitku a jela do nemocnice. Lékařka byla mladá, s ledovým srdcem a trvala na svém, že maminku nepropustí. Prý by jim mohla umřít v sanitce a navíc mámě ještě neskončila karanténa. Chyběla ochota hledat řešení. Zůstat u maminky na pokoji či si zaplatit samostaný pokoj, kde bych vedle ní mohla ležet, nebylo možné. A tak jsem strávila cenných patnáct minut u maminčina lůžka, sama vleže na nosítkách ze sanitky. Držela ji za ruku a vyprávěla jí, jak se během návštěvy vše zařizuje, aby mohla jet se mnou domů.

Mezitím se dáma z domácího hospicu, se kterou jsem měla předjednané zapůjčení dýchacího přístroje, s lékařkou propojila. Mnohaleté zkušenosti zřejmě u lékařky otevřely empatii, a tak změnila postoj. Podepsala jsem negativní revers a odjela domů. Ze sanitky jsem sehnala souseda, který, bez ohledu na moji karanténu, ochotně přestěhoval z mamčina bytu její postel ke mně dolů.

Mezitím se mi ozvala blízká žena, se kterou jsme se dlouho neviděly. Následovala impuls, který ráno zachytila. Přijela pár minut před sanitkou a zůstala s námi přes noc až do dalšího dne. Její laskavá, láskyplná, intuitivní pomoc a péče o naše těla mi umožnila být s maminkou v plné pozornosti. Cítila jem hlubokou vděčnost, že maminka převoz zvládla a že si je vědoma toho, že je doma. Svírala moji ruku a já ji hladila a líbala. Tekly mi slzy a cítila jsem, že je pravděpodobné, že konec přijde brzy. Celou noc jsem ležela vedle ní, objímala ji, sledovala její dech, vyměňovala vlhkou žínku na hlavě, dávala jí napít z injekční stříkačky, neboť již nezvládla popíjení brčkem.

Další den se jí přišla představit vedoucí pečovatelské služby, se kterou jsem domluvila službu "Domácí hospic", a která přeorganizovala svůj harmonogram tak, aby mohla o maminku začít pečovat s okamžitou platností. Postarala se o mamku v oblasti hygieny a ukázala mé známé, jak maminku lehce překulit na bok. S ohledem na mé zranění jsem nebyla schopna mamku nakrmit ani jí dát napít.

Dopoledne maminka odpovídala na otázky i si občas o něco řekla. Kolem poledne se ozvala jedna z bývalých kolegyň, také na základě vnitřního impulsu. A tak se ti dva podporující andělé vystřídali. Maminka se držela mé ruky. Kdykoliv jsem se potřebovala vzdálit, bylo obtížné tu moji z její vytáhnout. Přišel nápad.
"Mami, měla jsi někdy plyšového medvídka?"
"Neměla, vždyť jsem žila jako dítě devět let ve válce," odpověděla hlasem zabarveným zklamáním.
"A bylo by pro tebe v pořádku, kdybych ti přinesla svého?"
"Ano."
Její štěstí, když méďu cítila ve své ruce, připomínalo rozzářené oči dítěte pod stromečkem.

Kdykoliv jsem od té chvíle potřebovala na chvíli odejít, vyměnila jsem moji ruku za packu medvěda. Fungovalo to. Maminka byla klidná.
Otevřela jsem si v počítači brožuru o umírání a během dne sledovala, co z popsaných projevů těla, chování a komunikace se u maminky objevuje. Bylo to velice podporující a uklidňující. Měnící se frekvence dechu, odkopávání peřiny, odmítání stravy a pití, otevřená ústa, neochota otevřít oči, pospávání... Šeptala jsem v její blízkosti slova díků a požehnání.

Mimo jiné jsem vyslovila:
"Maminko, až budeš připravená, můžeš jít. Není třeba, abys zde zůstávala kvůli mně. Během posledních sedmi let jsme spolu dokázaly náš vztah zharmonizovat a narovnat. Děkuji ti za vše, co jsem se skrze naše setkání mohla naučit. Děkuji ti za život, který skrze tebe ke mně přišel. Po tvém odchodu to zde zvládnu. Těším se na vše, co mne čeká. Přeju ti šťastnou cestu do světla a má kamarádka ti vzkazuje, že si máš vybrat to nejzářivější. I kdyby tě oslňovalo, jdi za ním."

V jedné pauze jsem požádala kamarádku, zda by se mnou šla k mamce do bytu a vyfotila mne na místě, kde jsme posledních dvanáct let Štědrý večer zakončily společnou fotografií. Baterie foťáku byla vybitá. Poskytnutý čas jsem využila k návštěvě maminčina pokoje. Bylo po šesté večer a její tělo bylo již bez života.
Zemřela v klidu, bez bolesti, vědoma si toho, že je doma. Zemřela na lůžku, kde se dříve přicházelo na svět. Kruh života se uzavřel. Obložena její sbírkou andělů, svatební fotkou s tátou a fotografií jejích rodičů, spočinulo její tělo v pokoji 24 hodin.



Život nám přinesl darem možnost, že návštěva koronéra proběhla později, než je běžné. Když jsem na záchrance žádala, aby k mamince přijeli až ráno, paní poznamenala: "Paní Málková, vy se mi snad zdáte. Ostatní pozůstalí si přejí, ať si zemřelého odvezeme co nejdříve a vy se radujete, že přijedeme až zítra."
A tak jsem získala drahocenný den na postupné přijetí změny stavu našeho vztahu v těchto tělech, rozloučení, rituály, doprovázení duše a poslední dotyky a polibky.

Poznámka:
Jména a identifikační údaje událostí ponechávám v anonymitě. Mnohé z toho, co sdílím má dvě roviny - legislativní a lidskou. Mým záměrem je pravdivě a otevřeně inspirovat a podpořit bytosti, které prochází nebo budou procházet podobnou situací. V přítomném okamžiku je prostor pro zázraky všeho druhu. Naopak slova: "To není možné" blokují jejich uskutečnění.