Mamky pozitivní test pro mne znamenal karanténu a tlak z vnějšího světa, abych si nechala udělat výtěr. Požádala jsem známou, která mi nabídla pomoc, zda by zavolala na hygienu a zjistila možnosti. Čtyři a půl hodiny jejího života, 68 telefonátů a žádný výsledek. Telefonní čísla, na která ji odkázala linka 1221, buď neexistovala, nebo je nikdo nezvedal. Většina z nich pak po třetím zazvonění přepnula na obsazovací tón.



Brala jsem to jako znamení, že si test nemám dělat. Už jednou mi ho dělali proti mé vůli při úrazu na příjmu v nemocnici. Neměla jsem potřebu to opakovat. S ohledem na fakt, že budu doma ležet osm týdnů, automaticky se vejdu do podmínek karantény. Jenže! Ne tak docela. Zdravotní sestra z Domácí péče se při sdělení informace, že je mamka pozitivní, otočila ve dveřích a oznámila mi, že dokud nebudu mít negativní test, nemůže mi dále poskytovat služby. Prořídly řady mých přátel nabízejících pomoc a někteří z nich žádali, abych si test nechala udělat.

Mezitím jsem měla telefonát s trasovací linkou. Zpovídali mne ohledně maminky a snažili se vypátrat, kde se nakazila. Když paní slyšela náš příběh a moji situaci bez zajištění pomoci, nabídla mi, že test zkusí zařídit. Vše totiž vázlo na faktu, že nemám praktického lékaře, který by vypsal žádanku. Naposledy jsem měla obvoďáka za socialismu na vysoké škole. Další den mi volala paní z hygieny. Ze soukromého telefonu mimo pracovní dobu. Svěřila se mi, že když slyšela o naší situaci a neúspěšném pokusu zajistit pro mne otestování v domácím prostředí, nechala si náš hovor na doma, až uloží děti. Nádherně jsme si popovídaly a já vyslechla její část příběhu, co nyní zažívá, co má na starosti, jaké příběhy denně slyší, atd. Přislíbila mi zajištění žádanky i objednávky testu. To bylo den před Štědrým dnem.

Testovací četa přijela první pracovní den po svátcích, šestý den od objednávky. Přijeli pár okamžiků před smrtí maminky. Slyšela jsem, že někdy po odběru nechávají ochranné obleky na podlaze v bytě pacienta. A tak jsem požádala, aby odběr proběhl venku před domem, kam jsem o berlích doťapala. Kosmonautovi ve skafandru se nápad líbil a pravil: "Venku jsem to ještě nedělal."
"Já také ne." Hra dvojsmyslů pokračovala. Výtěr první dírka, druhá dírka. Jak příjemné to je, zjevno z fotografie. Bravo pohotovosti fotografky a daru zachytit nepříjemný oka-mžik.
Následoval údiv, že z krku se výtěr nedělá. Vyhrkla ze mne slova: "A pusa nebude?" V tu chvíli bylo jasné, co přijde. Co-viďák odpověděl: V tomhle postroji bych vám toho hubana dal těžko. No,nevyfoťte se s takovým miláčkem!

Za několik hodin přišel výsledek - pozitivní. Tento fakt mne oddělil od zbytku pomáhajících a naopak přivedl bytosti, které našly způsob, jak se ochránit a mně zajistit pomoc. Haleluja! pečovatelce nově nalezené služby, která má rozdělené pracovníky na ty, co se bojí, a ona to respektuje a ty, co vnímají svoji práci jako službu, navléknou si ochranné pomůcky a přijdou pomoci s tím, co je třeba, bez ohledu na situaci.

Jestli něco tato doba ukazuje, tak je to hledání způsobu, jak najít řešení, nikoliv argumentaci, proč to není možné.

Poznámka:
Jména a identifikační údaje událostí ponechávám v anonymitě. Mnohé z toho, co sdílím má dvě roviny - legislativní a lidskou. Mým záměrem je pravdivě a otevřeně inspirovat a podpořit bytosti, které prochází nebo budou procházet podobnou situací. V přítomném okamžiku je prostor pro zázraky všeho druhu. Naopak slova: "To není možné" blokují jejich uskutečnění. V případě zájmu o konkrétní informace, ráda sdělím v soukromé zprávě.