Po ranní návštěvě koronera vznikl další prostor, ve kterém jsem mohla v klidu procesem procházet a smrt maminky integrovat. Při sdílení se ženou, která doprovází pozůstalé, jsem u ní našla nejen laskavou lidskou podporu v naslouchání, ale i mnoho praktických tipů a inspirace. Mimo jiné kontakt na ověřenou pohřební službu, která i v současném co-vidím čase, dokáže najít způsob, jak vyhovět přáním blízkých a zároveň dodržet předepsaná nařízení. Jedním z přání bylo, aby pro mamku přijeli až za tmy, aby opuštění domova proběhlo v intimitě a tichu.



Získala jsem tak celý den na to, aby v mé mysli došlo k uvědomění, že zde leží již jen tělesná schránka. Následovala jsem několik intuitivních rituálů, zpívala české mantry, zapalovala svíčky, dotýkala se chladnoucího těla, pozorovala jeho rychlé proměny, vypnula v místnosti topení, natrhala na zahradě květiny, zabalila pro ni na cestu cukroví od sousedky, na které se tolik těšila, pošeptala jí mnoho láskyplných slov a popřála šťastnou cestu do světla.

Uvědomila jsem si, že jsme za posledních sedm let života ve společně sdíleném domě dokázaly náš vztah narovnat a zharmonizovat. Nebylo třeba žádných slov, která by již nebyla vyřčena z očí do očí. Vše jsme dokázaly ladit v přítomném okamžiku a v případě nedorozumění se usmířit do západu slunce.

Před příjezdem pohřební služby jsem si šla k mamince naposledy lehnout. Cítila jsem, že je ještě něco třeba, ale nevěděla jsem co. Vzala jsem si s sebou její telefon. A on zazvonil. Volala její kamarádka. Nevěděla, co se s mamkou poslední dny dělo, a tak se rozplakala. Při mém vyprávění se uklidnila a já dostala nápad.
"Co kdybyste se s maminkou rozloučila?"
"A jak?"
"Dám telefon na její ucho a vy jí můžete říct, co máte na srdci."
"Zdeničko, lásko moje, kamarádko nejbližší..."
Další slova zanikla v proudu mých slz a vzlyků a zůstala tajemstvím pro cizí uši.
To, co se ještě vynořilo, byl nápad na rituál oddělení a osvobození se ze vztahu v těchto fyzických tělech. Stihla jsem to v klidu a lásce.

V současné době platí mnohá nařízení, jak se zemřelým, který měl pozitivní test, naložit. Igelitový vak s definicí kontaminovaný odpad, se odváží na nosítkách, jak to známe z detektivek. Prochází různými desinfekčními opatřeními, na zemřelého opakovaně někdo sahá, manipuluje s ním, atd. To vše se podařilo vyjednat jinak.
Do domu vstoupili dva muži se světlou rakví uvnitř se saténem a krajkami. Všimla jsem si jemného úsměvu na mé tváři, když jsem si představila, jak si to mamka zařídila, když ji půl hodiny před odchodem z těla umyly a převlékly ženské ruce pečovatelky. Tím předešla tomu, že ji budou umývat muži z úpravny nebožtíků. V krajkové noční košili, ozdobená oblíbeným náramkem byla jemně přemístěna do rakve. I s předměty na cestu jsem ji zabalila do deky, ve které ráda sedávala na terase, a převázala stuhami v barvě čaker. Pohřební muži trpělivě asistovali a dali mi tolik času, kolik jsem potřebovala.

Tělo opustilo dům v jejich důstojném doprovodu. Kráčeli po kamenné cestičce brankou, po které se vine maminčina nejmilejší květina Plamének, ven ze zahrady. S úctou se mamince poklonili a zavřeli dveře vozu (mimochodem mohla jsem si vybrat barvu auta - bílá, šedivá a černá). V tu chvíli se rozezněl zvon na místním kostele. Bylo přesně šest hodin, tedy 24 hodin od její smrti. Rozestoupily se mraky a vykoukl úplněk. Přiběhla Luna (současná kočičí přítelkyně) a jemným mňoukáním doprovodila odjíždějící vůz. Sedla si vedle mne, koukla nahoru a jakoby řekla: "Tak a teď jdeme domů a ty si odpočineš." Od té doby si na mne pravidelně lehá, když sáhnu po počítači nebo papírech se seznamem úkolů.



S ohledem na můj úraz, vládní omezení a maminčino přání, proběhne kremace 8. ledna bez obřadu. Představa, že bych z rodiny, jejích přátel a známých musela vybrat vyvolenou "patnáctku" a sama při obřadu ležela na nosítkách ze sanitky, mi do současného průběhu jejího odcházení nezapadá.Přála si rozsypat na rozptylové loučce, kde je její manžel a rodiče. Loučka je již dalším zemřelým uzavřena, tak mne čeká rebelská výprava, abych její přání splnila.

Mám představu, že s odstupem času uspořádám vzpomínkové setkání na oslavu jejího života na naší zahradě. V průběhu dne budou moci lidé přicházet a na mamku zavzpomínat. Pro koho nebude možné přijít osobně, může se připojit na dálku. Obřad povedeme společně s průvodkyní rozloučením, která mne inspirovala před pár lety na pohřbu mladé ženy, kterou jsem znala.

Cítím klid, radost a vděčnost, že se podařilo maminku převézt domů a doprovázet ji v posledních hodinách života osobní blízkostí. Je to pro mne velký dar. Vím, že slzy, které jsou zatím zaparkované v mém nitru z důvodu intenzivního vyřizování a improvizování (v den, kdy jsem jednala o propuštění z nemocnice, jsem uskutečnila 88 telefonických hovorů), se uvolní, až spočinu bez telefonu v ruce.

Provázet maminku procesem přechodu na druhý břeh bylo jedinečné, silné, naplňující, láskyplné a zázraky provázené poznání. Cítím vděčnost, klid a radost, že se splnilo její poslední přání opustit tělo na domácím loži a zakončit tak kruh života v prostředí, kde dříve docházelo k našemu zrození.

S láskou a úžasem, jak se události odvíjejí a jak jsou mezi sebou propojené a s díky za pozornost, kterou našemu příběhu věnujete.



Poznámka:
Jména a identifikační údaje událostí ponechávám v anonymitě. Mnohé z toho, co sdílím má dvě roviny - legislativní a lidskou. Mým záměrem je pravdivě a otevřeně inspirovat a podpořit bytosti, které prochází nebo budou procházet podobnou situací. V přítomném okamžiku je prostor pro zázraky všeho druhu. Naopak slova: "To není možné" blokují jejich uskutečnění.