Téměř rok žijeme v době, kdy jsme vyzýváni k oddělení se od sebe. Nadměrná opatrnost, hygiena, desinfekce všeho, na co jsme sáhli, povinné rozestupy, určená 15 minutová doba, počet lidí k možnému setkání, přišpendlení našich očí k obrazovkám... vede k postupné izolaci a strachu z druhého. Bylo nám zakázáno zpívat, sportovat, setkávat se a dělat práci, kterou milujeme. Tato nařízení patří i pro neopakovatelnou událost - UMÍRÁNÍ.



Jeden z posledních telefonátů, který maminka měla, byl hovor s její vrstevnicí, která žije v domě s pečovatelskou službou. Mluvily spolu asi hodinu a pak se obě dohodly, že si jdou lehnout, jak byly z telefonátu vyčerpané. Známá mamce vyprávěla, že je již několik týdnů zavřená ve svém pokoji ve velikosti vězeňské cely, (kde v padesátých letech skutečně pobývala), nesmí do společenské místnosti, na balkon ani na zahradu. Pečující osoby k ní chodí ve skafandrech a ona ani neví, s kým mluví. Jediný kontakt, který má, je telefonický. Kamarádku, která má pokoj vedle ní, slyší jen kašlat.

Říká se, že ke změně a jejímu ukotvení stačí 21 dnů. Těla a reakce některých lidí signalizují, že u nich přeprogramování proběhlo. Vzpomínám si, jak jsem stála frontu před poštou a pohnula se ke slečně přede mnou. Zřejmě jsem v daný okamžik zmenšila předepsanou vzdálenost. Instinktivně ode mne uskočila. Z jejího pohledu jsem cítila strach a možná i výčitku.

Těším se na dobu, kdy se budeme znovu objímat, dotýkat, zdravit se podáním ruky a doprovázet umírající, když přijde jejich čas. Smrti se nevyhneme. Neochráníme před ní sebe ani druhé. Náš čas je vyměřen a nikdo neví, kdy se to stane. Pokud nejsme trénovaný jogín nebo slon, který to pozná. Sestra mojí babičky, která měla jet domů Titanikem, ale lístky byly vyprodané, se sice vrátila jinou lodí živá, ale zemřela o pár měsíců později při porodu.

Mé rozhodnutí zůstat s mojí maminkou v blízkém kontaktu do jejího posledního výdechu přineslo karanténu a pozitivní test, ale stálo to za to. U příznaků, kterými procházím, nikdo nerozezná, zda jsou díky viru či směsici vyčerpání, stresu a intenzity, kterou od konce listopadu procházím.

Přeju nám všem znovu-napojení se na naši lidskost, přirozenost a odvahu postavit se do vlastní zodpovědnosti za své zdraví.

Poznámka:
Jména a identifikační údaje událostí ponechávám v anonymitě. Mnohé z toho, co sdílím má dvě roviny - legislativní a lidskou. Mým záměrem je pravdivě a otevřeně inspirovat a podpořit bytosti, které prochází nebo budou procházet podobnou situací. V přítomném okamžiku je prostor pro zázraky všeho druhu. Naopak slova: "To není možné" blokují jejich uskutečnění.