Po smrti blízkého člověka se vynoří nutné činnosti, které zamíchají prioritami a vyžádají si mnoho času. Jsem po úrazu a operaci páteře, mohu jen ležet a dojít si na záchod. Toto období je pro mne tak náročné, že nezbývá téměř žádný čas na vlastní uzdravování a péči o sebe. Prožívám navíc pocit, že jsem na vše sama.



Dnes byl den žehu těla. Zapomněla jsem. Došlo mi to ve chvíli, kdy napsala sousedka, že za maminku zapálila svíčku. A tak jsem si šla lehnout do postele, ve které maminka zemřela a rozhodla se s tím pocitem viny a smutku být. Je toho tolik, co je potřeba zařídit - rozeslat oznámení, obvolat ty, na které nemám adresy, zrušit plánované kontroly u lékařů, ukončit smlouvu s pečovatelskou službou, oznámit úmrtí Úřadu práce, odkud chodil příspěvek na péči... Do toho se ozývají mamčiny spolužačky a kamarádky, které již oznámení dostaly. Mají velkou potřebu si povídat a vyjadřují obdiv k tomu, jak jsme s maminkou situací prošly. Většina z nich pláče a sdílí svůj příběh, který má společnou linku - niterní přání mít možnost zemřít v blízkosti nejbližších a doma. Několik z nich řeklo: "Tvoje maminka měla velké štěstí, že měla tebe. Já mám syna a ten na tohle není. Nechci ho s tím obtěžovat, když vidím, kolik má starostí."

Jsou muži, kteří příběhu naslouchají a ještě se o svůj proces podělí. Napsal mi muž, se kterým se potkávám pracovně. Náš příběh se ho natolik dotkl, že zastavil na parkovišti a nechal téct své slzy. Když jsem to četla, roztekly se i ty moje. Příběh, který mi svěřil, byl tak důvěrný, soukromý a srdce se dotýkající, že mé srdce vyplnilo celý prostor, ve kerém jsem v tu chvíli byla.

V pauzách mezi telefonováním jsem se snažila srovnat, co vše jsem od rána řešila v souvislosti s požadavky z vnějšího světa. Například situace s neplatnou neschopenkou. Úraz se mi stal v sobotu, v neděli mne operovali, v pondělí vystavili neschopenku s platností od úterý. A protože není možné vystavit neschopenku dříve, než neschopnost nastane, systém sociální správy ji odmítl jako neplatnou. A i kdyby platila, neměla bych pokryté dny od úrazu do nabytí platnosti. Vrchní sestra, na kterou mne odkázali, mi oznámila, že na vyřizování neschopenek nemá čas. Kromě toho jsem vyřídila desítky dalších telefonátů a ani si nevšimla, že si události z vnějšího světa vzaly veškerou mou pozornost do té míry, že jsem zapomněla na čas obřadu.

Po uvolňujícím pláči jsem dodatečně zapálila svíčku a smířila se s tím, že se to stalo právě takhle. Pomohl mi jeden muž, který četl můj příspěvek na Facebooku a napsal mi:

"Neznáme se osobně, ale váš příběh se soucitem, respektem a úctou sleduji. První, co mě při dnešním sledování příběhu probliklo, bylo, že to "zapomenutí" je možná jen potvrzení toho, že se jedná už "jen" o tělesnou schránku a vše důležité pro odchod maminky možná už bylo vykonáno. Přeji, ať se vám pocitem viny podaří projít, stejně jako všemi vnějšími úkoly i náporem z okolního světa.
Opatrujte se."