Existuje mnoho technik, jak si přát a tvořit vlastní budoucnost. Postupem času jsem došla k závěru, že jde o formu manipulace bez respektu k tomu, co je.



Určitou dobu jsem "jela" v naukách "Jak si správně přát". Fungovalo to. Začínala jsem s objednávkou parkovacího místa v centru Prahy. Jednou jsem se chtěla předvést, jak mi to funguje, a tak jsem při výjezdu z domova před kamarádkou řekla: "Prosím o místo k zaparkování co nejblíže Lucerny." A nějaký šibalský hlásek ve mně dodal: "A ať si mohu vybrat." A tak se stalo. Přijeli jsme do Štěpánské a ta byla celá prázdná. Ten den zde byl zákaz zastavení z důvodu úklidu ulice. Dodnes se směju té okamžité zpětné vazbě k nepokoře, která se machýrkovi ve mně vrátila jako bumerang.

Více než deset let mi zní v uších věta šamana: "To, co si přejeme, bývá to, na co ještě nejsme připraveni". Intuitivně jsem nikdy neměla potřebu vytvářet si nástěnku přání, vizí a záměrů. Události se mi v životě dějí tak, že se objeví, zaklepou mi na rameno a pozvou mne dál. Jakmile začnu cokoliv vymýšlet hlavou, plánovat či nějak ovlivňovat, drhne to a nepustí mne to tam.

V čase hospitalizace maminky, přicházela od lidí zvenku přání, aby se brzy uzdravila. Přijala jsem je a propustila. Přicházely i nabídky na různé typy léčení a práci s energiemi. Něco uvnitř mi říkalo: "Nevíš, co je psáno v knize jejího života. Respektuj to a přestaň do toho zasahovat."

Když někomu přeji já, uvědomuji si, že též nevím, co je pro jeho životní příběh to "pravé ořechové." A tak hledám slova soucitu, laskavosti, harmonie, podpory...
Ohlížím-li se zpětně na situace, které se v mém životě objevily, mnoho z nich se naplnilo v nečekané podobě.

Nyní mám jediné přání: "Přeju si, ať jsou všechna přání, která jsem od narození vyslala vědomě či nevědomě, stornována. A ať jsem napojena na co nejvyšší míru přijetí toho, co je a jak se to děje."