Vyčerpávající rozhovory po smrti maminky s jejími kamarádkami a spolužačkami přinesly jeden rozhovor, který mne emočně výrazně zasáhl. Ne soucitem, láskou a smutkem, ale nepřátelstvím, strachem a agresí.



Organizace potřebných úkonů po smrti člověka je rozsáhlý soubor aktivit. Zůstala jsem na to sama, s omezením tělesného pohybu a kontaktu s vnějším světem, (s ohledem na pozitivitu testu a určitých projevů onemocnění), je to poměrně náročný a vyčerpávající proces.

Klasické parte jsem nahradila kratším oznámením s fotkou maminčino nejoblíbenější květiny a podrobným příběhem o událostech společně prožitých posledních týdnů a hodin našeho života. Za jeho expresní vytvoření vděčím grafikovi, se kterým jsem se párkrát potkala osobně, a který na moji prosbu řekl ANO. Nejen, že jsme společně doladili text i vzhled, ale dostalo se mi nápomocné nabídky nechat si od něj oznámení i naobálkovat, oznámkovat, nadepsat adresy a odeslat.
Hned druhý den se rozezvučel telefon a cinkaly maily. Rozhovory s kamarádkami, spolužačkami, přáteli, spolupracovníky, bývalými sousedy... to vše bylo plné laskavosti a údivu, jak jsme situací dokázaly projít.

Častým tématem bylo přání: "Kéž bych mohla zemřít podobně. Doma, ve své posteli a v blízkosti mých blízkých. Jenže můj syn na to není, můj vnuk žije daleko, můj synovec má moc práce, vnučka má dost starostí sama se sebou..." Některé rozhovory přinesly zajímavé vzpomínky, odkryly osobní situace ze života volajících a občas jsme si i společně zaplakali. Ty nejstarší ročníky mi děkovaly, že mají oznámení v tištěné podobě, že si ho čtou dokola a že jim přináší zvláštní vnitřní klid, jakkoliv je ztráta bolí.
Nejbližší kamarádka mamky, ta co se stihla rozloučit telefonicky, napsala mamince den po její smrti poslední mail. Otevřely se mi oba kanálky slz a uvolnilo se mnoho smutku.

Paní z vedlejší vesnice, kde měla mamka chatu, se rozpovídala o tom, jak pracuje v domě s pečovatelskou službou, jak jí zemřel dědeček a jak jim otáčí ouška hrnků na poličce tak, jak to měl rád, takže včera volali faráře, aby jim světničku vysvětil. A pak následoval příběh o jejich rodině, že manžel ve volném čase obnovuje bagrem zarostlý rybník a tak mne zve, abych se v létě přijela vykoupat.

Pozvání na setkání padlo téměř v každém hovoru. A tak se těším, až nasednu do auta a vydám se na vzpomínkové výlety a sběr příběhů.

Jeden rozhovor vybočil a nečekaně mne rozechvěl. U dotyčné paní měla maminka napsané jen křestní jméno a telefonní číslo. Protože ji měla uvedenou v kategorii příbuzní, zavolala jsem ji.
"No, co je?"
"Dobrý den, tady dcera Zdeňky Málkové, mohu s vámi na chvíli mluvit? Maminka během vánočních svátků zemřela", nestihla jsem pokračovat.
"No vy jste se snad zbláznila! Ve vaší situaci, kdy jste vy i vaše matka pozitivní, rozesílat parte. Víte, kolik lidí jste ohrozila? Každá ta obálka nese smrtelné nebezpečí. To jste u toho nepřemýšlela?"
Poslouchala jsem s otevřenou pusou a nechápala. Jak může mít v ruce obálku, když na ni mám jen telefon. Jako by stáhla moji myšlenku, pokračovala.
"Mně tady každej zná, takže to ke mně doputovalo."

Vysvětlila jsem jí, že jsem ani já, ani maminka parte v ruce neměla. Že vše zařídil grafik, včetně odnesení na poštu.
"A vůbec, lepší chvíli jste si nemohla vybrat. Copak nevíte, že je neděle? Hlídám děti, tak mne nezdržujte."

Rozhovor jsem ukončila uprostřed jejího láteření se slovy: "Je mi líto, že vám můj telefonát narušil neděli. Ve všem tom dění jsem se ztratila v čase a považovala jsem za důležité vám o maminčině smrti říci. Nebudu vás dále zdržovat."

Pár minut jsem zážitek vstřebávala a uzavřela ho uvědoměním, že nemám ani tušení, co paní v současné chvíli prožívá, jaký je její osobní příběh, v jehož důsledku jedná právě takto, a že nemá smysl brát si rozhovor osobně, jakkoliv to bylo mimo komfortní zónu toho, co bych si přála zažívat.