Pandemie koronaviru ochromila náš život způsobem, který bychom si ještě před pár týdny nedokázali
představit. Dopadlo to pochopitelně i na sport. Rozjeté světové poháry a rozehrané ligové soutěže se
v okamžiku zastavily.

Tedy s výjimkami, jako je ta běloruská fotbalová. Ale to je spíše kuriozita daná povahou tamního režimu. Mistrovství světa a další šampionáty se odkládají a celý svět a zejména sportovní prostředí netrpělivě sledovalo, zda tento osud potká i Letní olympijské hry.

V úterý 24. března pak bylo rozhodnuto. Olympijský oheň se letos nerozhoří. I když se Mezinárodní olympijský výbor dlouho bránil, japonský premiér coby pořadatel uklidňoval, že olympiádu není důvod odkládat, a v Aténách už začínala tradiční štafeta, převládly obavy. Nutno však říct, že obavy oprávněné a správné. Riskovat zdraví sportovců i diváků by bylo hazardem. Nehledě na fakt, že téměř všechny hranice jsou uzavřené. Velká část sportovců dnes nemá kde trénovat a i samotné kvalifikace zůstaly zrušené (a ani těch dokončených není ani polovina).

Dokážu si představit, jaké pocity to vše muselo vyvolávat ve sportovcích, kteří se na olympiádu připravují. Sám jsem na několika olympiádách startoval také, byť jako skokan na lyžích samozřejmě na těch zimních. Ale i tak si dobře vzpomínám, jak moc náročná příprava to je. Jak důležité je její načasování. Jak velké nervové vypětí to představuje. Ať už z velikosti tohoto globálního sportovního svátku, anebo vzhledem k očekáváním fanoušků doma v České republice.

Je ale dobře, že se objevilo světlo na konci koronavirového tunelu. A že nyní víme, kdy se olympiády dočkáme – téměř přesně o rok později. Rušení sportovních akcí je sice výjimečné, ale známe to z historie. Olympiáda se nekonala kvůli druhé světové válce. A pokud se podíváme do nedávné doby, kvůli stávkám jsme zažili výpadky v kanadsko-americké hokejové NHL. Přesto je nynější situace ojedinělá. Nikoho to netěší, ale lidské zdraví atakované novou formou koronaviru je přednější.

Na pozadí tohoto verdiktu se však začínají vyčíslovat i masivní finanční ztráty na všech stranách. Jen zásah do japonské ekonomiky, která byla na olympijské hry velmi dobře připravena, se vyčísluje na 75 miliard dolarů. Japonsko bude muset nejen vyrobit nové medaile a uložit olympijský oheň ve Fukušimě, ale také udržovat už postavená sportoviště, vyplatit zaměstnance, vytvořit nové marketingové materiály, znovu připravit dopravu na hry… Nehledě na již rozběhnuté kontrakty na sportovištích, které měly být po olympiádě využity. Byty v olympijské vesničce jsou již prodány. Rýsují se i další problémy včetně navazující paralympiády.

I samotný olympijský výbor bude čelit mnoha žalobám. Jednak v podobě penále, které zaplatí za mistrovství světa v atletice a plavání, jejichž termíny budou kolidovat, respektive se musí přesunout. A také v podobě náhrad televizním společnostem, bookmakerům vstupenek, cestovním kancelářím, které zajišťují přepravu účastníků, nebo bezpečnostním agenturám. Například jen americká NBC přispívá do olympijského rozpočtu více než miliardou dolarů. Tlačit budou pochopitelně i světové a národní sportovní federace, do kterých se po skončení her rozděluje obrovské množství peněz.

Zkrátka a dobře, ekonomické dopady budou obrovské. A to i přesto, že éra gigantických her skončila a pro každou olympijskou investici se ukončení her hledá adekvátní využití. Kromě ekonomické otázky i nadále zůstává otázka politická. Bude za rok pandemie vyřešena a budou se olympijských her moci účastnit sportovci ze všech 206 zemí? Nedočkáme se nakonec za rok úplného zrušení olympiády? Otázky zůstávají...

Jsem každopádně rád, že se tak rychle podařilo najít s olympiádou náhradní řešení. Je symbolické, že začne o rok později, o den dříve. Symboliku má i to, že olympijský oheň převezený do Tokia z řecké Olympie zůstane v místě konání her dál zažehnut. Protože sportovní duch, zdravá soutěživost a pocit
sounáležitosti jsou silnější, než války i pandemie.