Z japonské Fukušimy ve čtvrtek vyrazila olympijská pochodeň. Její oheň má koncem července zažehnout
odložené hry v Tokiu a pořadatelé doufají, že to bude jakýsi nový start pro světové události nebo
dokonce i oslava vítězství nad epidemií koronaviru.

Sám Marco Balich, který je znám celosvětovou produkcí těch největších akcí prohlásil, že je to jakýsi začátek restartu pro tento nový a silný svět. Samotnou Olympiádu prý máme využít jako nástroj pro renesanci planety.

To by bylo sice moc pěkné, ale neuškodí zůstat při zemi. Úplně bude stačit, když se Letní olympijské hry v plánovaném termínu vůbec uskuteční. A když proběhnou jakžtakž bezpečně. Protože, jak se ukázalo, slavná řecká část štafety po zapálení v Olympii byla hned druhý den ukončena, protože do Sparty dorazilo tolik lidí, že by nebylo bezpečné v ní pokračovat…

A velkým úspěchem bude, když se nebude závodit před prázdnými ochozy, jak se tomu dneska často děje. Slavnostní zahájení olympijské štafety ve Fukušimě se ještě muselo obejít bez diváků. U samotných her to v době psaní těchto řádků zůstávalo ještě otevřené. Variant se zvažovalo víc, především se mluvilo o možnosti, že by to bylo jen před domácím publikem, bez zahraničních fanoušků. To by byla samozřejmě obrovská škoda, ale opět – lepší než nic. Sledovat to půjde alespoň na dálku.

Pořád tu také zůstává samotné závodění, možnost pro sportovce z celého světa změřit své síly. Objeví se i čtveřice nových disciplín: sportovní lezení, skateboarding, surfing a karate. Na olympijský program se také vrací baseball a softbal. Pro nás by mělo být zajímavé i to, že v pár z nich máme slušné naděje na úspěch.

Osobně se třeba hodně těším na výkon nadějného Adama Ondry v lezení, Maxima Habance ve skateboardingu nebo našeho basketbalového týmu. Držme také určitě palce našemu skifařovi Ondrovi Synkovi, pro kterého to bohužel budou hry poslední. Olympijské zlato by si určitě zasloužil!

Naše česká výprava by mohla čítat více než stovku sportovců. A bylo by samozřejmě skvělé, kdybychom zopakovali naše nejúspěšnější vystoupení z nedávné historie, tedy z Atlanty 1996 a Londýna 2012, kde jsme získali vždy po jedenácti medailích. Abych parafrázoval slova ministra zdravotnictví Jana Blatného, buď to dopadne hůř, lépe nebo stejně.

Nechci ale v žádném případě bagatelizovat význam medailových zisků a dobrých umístění. Ostatně ani já jsem na skokanské závody nejezdil jen proto, abych se zúčastnil. Tentokrát je tam ale silnější i ten druhý rozměr. Ať už tomu budeme říkat účast, nebo prostě to, že se Letní olympijské hry v Tokiu vůbec uskuteční. Byť o rok později. Je to v jejich více než 120leté moderní historii poprvé, co byly odloženy (předtím byly rušeny během obou světových válek).

Kvůli koronaviru zmizela prakticky na rok z našich životů řada věcí, které ještě počátkem loňského roku byly běžné a nikdo nad tím nepřemýšlel. Chození do školy, návštěva kaváren a restaurací či libovolných obchodů. A zvlášť silně epidemie dopadla právě na kulturní či sportovní akce.

Olympiádu v Tokiu má být alespoň částečným návratem k normálnímu životu. Tak doufejme, že ji nic nezhatí. A samozřejmě, držme palce všem českým sportovcům!