Mohl to být výhradně sportovní svátek. A také aspoň malý projev vítězství nad koronavirem, který se vrací v dalších a dalších mutujících reinkarnacích. Místo toho se o Zimní olympijské hry, které začnou za pár dní v Pekingu a dalších čínských městech, vedou politické i společenské spory.

Právě dnes, tedy ve čtvrtek 27. 1., tam odlétají i naši sportovci. Přeji jim hlavně hodně úspěchů a medailí. A pevně věřím, že se naplní slova a slib šéfa Českého olympijského výboru Jiřího Kejvala před sněmovním podvýborem pro sport, že se nebudou opakovat excesy z letu našich olympioniků na loňské letní hry do Tokia, kdy se během cesty několik členů výpravy při nedodržování pravidel koronavirem nakazilo…

Ale zpátky k Pekingu. Řešilo se, jestli se tam má posílat jen sportovní, nebo i politická reprezentace. Panují obavy, jestli nemůžou být informační aplikace vnucené sportovcům čínskou stranou zneužitelné. Nebo zda dokonce nebudou sportovci, kteří si dovolí pronést něco kritického k tamnímu autoritářskému režimu, vystaveni nějakému trestu. Připomeňme si ostatně případ čínské tenistky Pcheng Šuaj, která loni obvinila jednoho z čínských funkcionářů ze sexuálního napadení a pak na několik týdnů zmizela (její příspěvek pak ze sociálních sítí zmizel, tenistka následně obvinění stáhla o označila za „nedorozumění“ – teď se ní mají funkcionáři MOV setkat, tak uvidíme…).

Je také zřejmé, že přítomnost pouze omezeného počtu čínských diváků v ochozech během nadcházející olympiády neodpovídá globálnímu charakteru akce – ale vzhledem k okolnostem mohly být ochozy také úplně prázdné. A debaty se vedou i o tom, jestli se mají v zemi, jakou je současná Čína, olympijské hry vůbec konat.

Začnu od konce. Přidělení další olympiády – po té letní v roce 2008 – opět Pekingu nebylo šťastné. Ale stalo se. Zabývat se tím dneska nemá smysl. Zbývá tak maximálně, jak se k tomu postavit. Navíc je dobré si připomenout, že jelikož ostatní země z kandidatury vycouvaly, tak finální výběr byl nakonec mezi Čínou a Kazachstánem. A druhá volba by vzhledem k tamnímu současnému dění, kdy tuto středoasijskou zemi zmítají násilné nepokoje, by byla ještě horší variantou…

Politika by se do sportu neměla vůbec míchat, ale takhle to funguje možná v nějakém ideálním světě. Stačí se podívat i do olympijské historie – Los Angeles 1984, Moskva 1980, Berlín 1936… Takže nyní jde o to, nakolik zabránit ještě většímu zpolitizování pekingských her.

Navíc se dá odhadnout, o co čínskému režimu v čele se Si Ťin-pchingem jde. Samozřejmě prezentovat zemi jako moderní a schopnou uspořádat po letní i zimní olympiádu, navíc v době covidové. Ale také si „koupit“ respekt a uznání doma i venku. Třeba tím, jak sportovcům na tribuně mává vedle amerického prezidenta, německého kancléře a dalších světových vůdců…

A ještě jeden příklad politizace nadcházející olympiády, byť tentokrát se netýká Číny. Čeští olympionici tentokrát neletí vládním speciálem, nýbrž pronajatým strojem od Korean Air. Jelikož speciál patří ministerstvu obrany, tak by prý výprava kvůli českému členství v NATO - a hlavně současnému napětí mezi Prahou a Moskvou - nemusela dostat víza nutná k mezipřistání v Rusku. Takže, sport opět na vedlejší koleji…

Co se olympiády v Pekingu týká, za sebe považuji jako rozumný zvolený přístup: sportovci ano, politici ne. Neboli, neignorovat sportovní stránku celé události, která bude určitě stát za to. Číňanům je třeba přičíst k dobru, že v tomto ohledu vždy věnují přípravám obrovské úsilí, byť tady jim pomohlo i částečné využití sportovní infrastruktury vybudované pro olympiádu 2008. Ale to je z ekonomického hlediska naprosto v pořádku, už takhle účty za hry bobtnají.

Co se politizace týká, ozývají se hlasy, že to vlastně způsobují kritici konání olympiády v Číně. Ano, v některých případech to už může hraničit s aktivismem a upozaděním sportovní stránky této velkolepé akce. Je ale třeba připomenout, že se zpolitizováním her začal Peking, který z toho dělá propagaci režimu. Nemluvě o „drobnostech“, jakými jsou situace menšin, dodržování lidských práv či cenzura médií i sociálních sítí v Číně…

Ale nezapomínejme na to hlavní, o čem olympiáda je, tedy na sport. Protože jinak si politizaci her, kterou jinak kritizujeme, necháme vnutit.

Letos se dočkáme sice méně účastníků, ale sedmi nových disciplín. Mezi nimi jsou například nově zařazený lyžařský „big air“, jednomístný bob žen či smíšené závody ve snowboardcrossu či skocích na lyžích (kompletní výčet například zde).

Mimochodem, i tady bychom mohli vidět určitou politizaci nebo přinejmenším ideologizaci. Důraz při zařazení nových disciplín byl kladen nejen na sportovní hledisko, ale hlavně na genderovou vyváženost. Neboli, také na olympiádu dorazily současné společenské trendy, ať se nám to líbí, nebo ne. A nejspíš nezůstane jen u toho. Už teď běží i debata ohledně transgender sportovců a do budoucna nás chtě-nechtě čeká rozhodnutí i v těchto otázkách. To ale až příště…

Závěrem bych zmínil jednu potěšující věc, která se týká českého olympijského týmu. Jsem rád, že se do něj propracovala i 15letá skokanka na lyžích Anežka Indráčková, která je tak v týmu nejmladší. Dvojnásob mě to těší i proto, že skok na lyžích je mým dřívějším „povoláním“.

Palce držím jak jí, tak všem našim ostatním sportovcům! Protože olympiáda má být hlavně o závodění….