Dvaadvacet let od revoluce jsou Havlovy politické eseje, které lze snad nejlépe chápat jako zkoumání občanských ctností, stejně tak inspirující jako tehdy. Text níže byl napsán pro The Salisbury Review v prosinci 1988. Publikováno česky v Proglasu v lednu 1990. Poprvé zveřejněno 2 listopadu 2011.

„První opravdový boháč, kterého jsem kdy potkal,“, napsal Ludvík Vaculík o svém příteli, českém dramatikovi a politickém esejistovi Václavu Havlovi, který se narodil v r. 1936 v bohaté pražské rodině. Za prosperitu otce musel syn trpět. V zemi, kde tak mnoho záleží na třídním původu, bylo každé jeho úsilí mařeno: ve dvaceti se rozplynuly jeho naděje na studium univerzity a divadelní akademie, ve třiceti se ocitl na oficiální černé listině zakázaných spisovatelů, stal se mezinárodně uznávaným dramatikem a dělníkem v pivovaru, ve čtyřiceti byl možná známější jako přední mluvčí Charty 77 a příležitostný politický vězeň a nyní, v padesáti, je velice uznávaným autorem politických esejů. Nedávno se tak trochu stal hrdinou mladých Čechů, kteří, jak ukázala desetitisícová demonstrace na Staroměstském náměstí v Praze v srpnu roku 1988, projevili politické uvědomění, velkou měrou ovlivněné Chartou 77. S takovou biografií za sebou není divu, že Havla zneklidňují snahy vnutit mu ještě nějakou další roli. Ale přece: Havlovy hry a zvláště pak jeho eseje, na které se zde zaměříme, mají silně konzervativní zabarvení.

Havel si všiml, jak tradicionalistický asi připadá zahraničním návštěvníkům a západním novinářům, kterým se zdají jeho ideje „úzkoprsé, moralistické a staromódní“ (Times Literary Supplement, 23. ledna 1987). Heinrich Böll v recenzi „Dopisů Olze“ (soubor 145 dopisů, které napsal Havel své ženě z vězení) komentuje konzervativní povahu Havlových úvah takto:

„Znovu a znovu se zde předkládají a zvažují ty hodnoty, které stále více upadají v nemilost ve svobodném a „svobodném“ světě: vědomí, svědomí, řád a odpovědnost. Ty jsou spojovány s překvapujícími pojmy, jako je například ¸rozvzpomenutí bytosti´, ¸duchovní řádˇ, a ¸absolutní horizont´.“

A Böll se táže: „Stává se tímto kajícník, který hledá autoritu, ¸hledačem boha´?“ Odpověď je „ano“. Havlovy myšlenky jsou prodchnuty duchem zbožnosti a smyslem pro „Grenzen der Menschheit“. Celá jeho tvorba nám připomíná křehkost lidské laskavosti, omezenost lidského rozumu, spletitost lidských záležitostí a naši závislost na trvalém a transcendentním mravním řádu. Nemoderní útěchou, kterou Havel nabízí nevážnému a lehkomyslnému světu, jsou vlastnosti, kterým se sám těší ve velké míře: pokora a odpovědnost.

Havel shrnuje cestu, jíž bychom se měli vydat, v eseji „Politika a svědomí“. Svět, jak ho kolem sebe nachází, je vlečen „iracionálním samopohybem anonymní, neosobní a nelidské moci“ – moci Ideologií, Systémů, Aparátů, Byrokracií, Umělých jazyků a Politických hesel. Abychom se mohli vzepřít tomuto „ohromnému čenichu nicoty“ (jak velmi pěkně napsal polský básník Zbigniev Herbert), musíme znovu objevit „s pokorou moudrých hranice přirozeného světa…a přiznat si, že je v řádu bytí něco, co zjevně přesahuje všechny naše kompetence“. A základní rozměry svého lidství – lásku, přátelství, solidaritu, soucit a toleranci – musíme vysvobodit z jejich vyhnanství do sektoru privátního a přijmout je jako „jediná pravá východiska k smysluplné pospolitosti“. (Politika a svědomí) Jinými slovy, jedná se tu krizi duchovní a mravní a mělo by se o ní začít mluvit duchovním a mravním jazykem a nikoli terminologií systémů a techniky. Russel Kirk v práci „Konzervativní myšlení“ napsal, že „konzervativec dvacátého století se především zabývá, kvůli regeneraci ducha a charakteru, věčným problémem nitra člověka a restaurací etického porozumění a náboženských principů, na nichž je každý smysluplný život založen.“ To je konzervatismus ve své nejvlastnější podobě a je zároveň jádrem Havlova přesvědčení.

Havlovy politické eseje lze snad nejlépe chápat jako zkoumání občanských ctností, jako „De officiis“ 20. století. Věří, že klíč k slušnému politickému chování lze nalézt v osobní sféře a že dobrá politika spočívá především v uplatňování osobní mravnosti a je zakotvena v osobní odpovědnosti a zkušenosti. Havel věří, že nikoli nějaký politický systém, ale lidské srdce je nakonec zdrojem našeho utrpení, a proto, chceme-li změnit společnost k lepšímu, nepostačí prostě zavést nějaké alternativní politické uspořádání. Havel mluví pouze o jediné reformě, a to o reformě našeho vlastního charakteru. To, co potřebujeme, je „mravní rekonstituce společnosti“ (Moc bezmocných) a změna v srdci každého jednotlivce a jeho osobní mravnosti: „…jde tedy o rehabilitaci takových hodnot, jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost…“(tamtéž). Veřejné štěstí vyplývá z osobní sféry a dobrá politika z praktikované mravnosti:

„Skutečná, hluboká a trvalá proměna poměrů k lepšímu…nemůže totiž dnes asi opravdu vzejít z toho, že se prosadí…ten či onen o tradiční politické představy opřený a konec konců jen vnějškový (tj. strukturální, systémový) politický koncept, ale bude muset vycházet – víc, než kdy jindy a víc než kde jinde – od člověka, od lidské existence, ze základní rekonstituce jeho postavení ve světě, jeho vztahu k sobě samému, k druhým lidem, k univerzu.“ (Moc bezmocných)

Havel dává za příklad lidského rozumu, vyvázaného z přirozeného světa lidí a jejich osobních zkušeností, trauma kolektivizace. Základní buňka evropského hospodářství - statek – byla zničena ve jménu arogantní a falešné abstrakce „všeobecného blaha“ a „sociální spravedlnosti“. Tento základ venkovského života, „přiměřená harmonická a staletou tradicí osobně (generacemi sedláků) vyzkoušená a osobně (výsledky jejich hospodaření) zaručovaná zakotvenost v povaze místa…“ (Politika a svědomí), byla v 50. letech přepadena armádou byrokratů, sloužících „vědeckému světovému názoru“. Tím, že nebrali v úvahu žádná omezení a postrádali jakoukoli pokoru, zrušili jednou provždy a beze stopy „onu pokorně respektovanou hranici přirozeného světa s jeho tradicí opatrné osobní evidence“ (tamtéž).

V Havlově nejnovější hře „Asanace“ pojednává skupina architektů ve svých kancelářích na středověkém hradě zboření Starého města, ležícího pod hradem. Děsivý experiment, který Nicolae Ceaušescu provádí v Bukurešti, má mnoho precedentů. Námětem Havlovy hry je průhledně maskovaný útok na zničení velké části staré Bratislavy v sedmdesátých letech a její nahrazení paneláky. Zatímco se experti a jejich šéfové radují z předností plánovaného pokroku, očišťují buldozery svět od všeho, co nás k němu váže. Ve starší hře „Vyrozumění“ se vymýšlí vědecký jazyk, který má zbavit přirozený jazyk všech jeho subtilností a dvojznačností. Příroda, architektura a jazyk jsou devastovány sanitárním myšlením, které tak znamenitě satirizoval Jonathan Swift v „Gulliverových cestách“: v Akademii projektantů v Lagadu profesoři „vynalézají nové metody zemědělství a výstavby…zatímco je celá země bídně zpustošena, domy v ruinách a lidé bez jídla a oděvů“. Staletí náboženské a kulturní historie, vlastní to základ lidských nadějí a obav, neznamenají nic proti nenasytné fantazii „pokroku“. Živá historická tradice je zbavena současného významu. Rumunský „projektant“ Ceaušescu trvá na tom, aby byly bukurešťské kostely, které nebyly dosud „ systemizovány“, tj. zbořeny, považovány za „architektonické památky“. Oficiální knižní průvodce Československem pěje chválu na krásu tamějších kostelů, ale úředníci dělají co mohou, aby odradili obyvatelstvo od jejich užívání.

Toto drancování v honbě za abstraktním principy je rouháním, které sahá až ke kořenům systému, který se, alespoň prozatím, nezodpovídá těm, jejichž životy ovládá, a není si vědom své odpovědnosti, kterou má jak před minulostí, tak před budoucností. Havel se domnívá, že moderní stát „dává do závorky konkrétního člověka jako subjekt prožitku světa“ (Politika a svědomí) a na jeho místo dosazuje vládu „zduřelé anonymně byrokratické neosobní moci…“ Stát ztratil svoji osobnost jak v právním, tak i v mravním smyslu. Právní osobnost státu je totiž založena na zákoně kolektivního spolupůsobení, které dává státu práva a ukládá mu povinnosti, jak píše Roger Scruton: „Kolektivy mohou jednat správně i nesprávně. Bez zákona, který by je mohl volat k odpovědnosti…nemáme žádnou ochranu proti jejich moci“. Právní neosobnost státu vlády jediné strany, v němž je vedoucí role strany synonymem pro téměř naprostou absenci odpovědnosti, znamená, že stát nemá žádnou kolektivní identitu a nemůže být nikdy volán k odpovědnosti za své činy. Za tohoto stavu vláda zákona neplatí. Lidé, kteří zažili jenom vládu zákona, mohou obludnost neosobní vlády státu jen těžko pochopit. Před státem, který odmítá odpovědnost za své činy, jsou všichni bezmocní. Ve městě bez zákona, napsal Cicero, v „De officiis“, „nezůstává nic, pouze neživé zdi domů. A i ty jako by se bály, že může přijít další hrozný útok“.

Havel věří, že to, co obohacuje společenský život a vybavuje ho láskou a legitimitou, je nesčíslné množství zvláštních loajalit a vazeb. Různorodý institucionální život společnosti (odbory, církev, básnická sdružení, rodiny, akademické časopisy, ženské spolky) je „zároveň podmínkou a výsledkem i chloubou a příčinou svobodné společnosti…“, jak napsal Lord Hailsham v práci „The Case for Conservatism“. Racionalistická účelová technologie totalitní moci odmítá uznat práva těchto autonomních sdružení, a tím, že jim upírá nezávislosti a vyžaduje na nich nepřirozenou účelnost, ničí samotné základy prospívající společnosti. Všechny tyto loajality, které se vyvíjely postupně a jsou respektovány, jsou pošlapávány žárlivými a všezahrnujícími zájmy státu; rodinné a náboženské vztahy jsou násilně podřízeny prvořadému imperativu – dosáhnout cílů strany. To, co vždy bylo předmětem úcty – závazky (vůči rodičům, partnerovi, zemi nebo institucím), jež nám dodávají sílu a nepochybně nás přežijí, je kompromitováno jakousi prázdnou, bezvýznamnou abstrakcí, které teď každý musí platit nedobrovolnou daň. Totalitní stát se vtírá do všech těchto tradičních vztahů, takže v úctě k otci uctíváme Socialismus a v lásce k matce uctíváme Socialistickou vlast. Každá instituce se musí nechat pohltit státem a ten jí podstrčí jakýsi vnější účel, kvůli němuž nutně zanikají ty cíle, které přirozeně vyplývají z činnosti té které instituce a které jsou vlastně důvodem její existence. Ze společenství se stává hnutí.

Základním principem konzervativního postoje k životu je hluboké vědomí toho, jak nešťastně život reaguje na soustavné manipulování. Před „zářnými zítřky“, vysněnými racionalistickým intelektem, dává Havel přednost životu v celé jeho neuspořádané složitosti:

„…co se stane, když intelektuálové ztratí veškerou úctu k bohatství a různorodosti života, k jeho imanenci a k jeho zvláštním zákonitostem, když začnou arogantně důvěřovat svému vlastnímu rozumu a svým ideám, o kterých se budou domnívat, že jsou životu nadřazené, důležitější a lepší než život sám? V Pol Potově případě bylo výsledkem vyvraždění třetiny národa.“ (Times Literary Supplement)

Havel ukazuje, jak racionalisté dělají z historie nudu, jak ji zplošťují a nahrazují její jedinečnost a rozmanitost pseudohistorií, „kalendářem rytmicky se opakujících výročí, sjezdů, oslav a masových tělocvičných událostí“. Ve Wrocławi existuje skupina mladých lidí, která se nazývá „Pomerančová alternativa“. Loni na narozeniny generála Jaruzelského se jich asi padesát vynořilo v nejrušnějších hodinách v ulicích ve slunečních brýlích. Lidé z města se k nim připojili a akce přerostla ve spontánní veřejné shromáždění, které nemělo žádný zvláštní cíl, kromě potěšení, které podívaná nabízela nahodilým chodcům. Radost z tohoto či jiných podobných happeningů spočívá především v jedinečnosti a nepředvídatelnosti těchto akcí. Havel vysvětluje: „A to je okamžik, kdy se začíná opět něco viditelného dít…něco, co nebylo naplánováno v oficiálním kalendáři událostí, cosi, z čeho nemáme najednou pocit, že je to jedno, že se to děje…“ (Dopis Gustávu Husákovi)

V krátkém eseji „Thriller“ Havel zkoumá, jak se racionalisté snaží zbavit svět nejenom smyslu dějinného času, ale i pocitu úžasu a posvátné bázně. Ničivému pohledu racionalistova rozumu nezůstává nic utajeno a moderní člověk následně pohrdá vším mýtickým a oddává se nebezpečné iluzi, že „není oněch vyšších a temných sil…kterých se mýty jakýmsi způsobem dotýkaly, o nichž svědčily a jejichž relativní ,kontrolu‘ zajišťovali“. Staré mýty „vykonávaly nad těmito silami lidského nevědomí cosi jako ,dozor‘ “. Tím, že vypudíme ze života mýty a bázeň, odvrhneme také řád, omezení a autoritu a nakonec degradujeme to, co jsme tolik chtěli povýšit – sami sebe. Namísto náboženských a mýtických významů jsme dosadily povrchní pověry – mýtus neomezeného pokroku a zdokonalitelnosti lidstva.

Má-li Havel nějaký politický program, je jím opětné zavedení osobní zkušenosti a odpovědnosti do veřejné sféry a uznání absolutního transcendentního řádu. V nedávném interview pro „Times Literary Supplement“ se hlásí k prvnímu československému prezidentovi T. G. Masarykovi:„I když…nesouhlasím s jeho pozitivistickou vírou v pokrok, hluboce sdílím pocity, vyjadřované jeho neustálými odkazy na transcendentno a také jeho důraz na to, že demokracie jako politický systém musí mít nějakou transcendentní bázi či horizont.“

Toto Havel nazývá „antipolitickou politikou“, protože to má za následek spíše revoluci v oblasti vědomí než institucí: „Pravda a mravnost mohou zakládat nové východisko politiky a mohou mít svou nespornou politickou sílu.“ (Politika a svědomí) Síla charty 77, dokumentu, signovaného skupinkou politicky bezmocných jednotlivců vyzývajících vládu, aby dodržovala své vlastní zákony, je mravní povahy; bylo to vynikající gesto občanské odvahy a odpovědnosti ve společnosti, uvyklé spíše projevům strachu a vyčerpanosti. Filosof Jan Patočka napsal:„Oznamujeme, že lidé jsou si opět vědomi, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Že věci, pro něž člověk může trpět, jsou často ty, pro které stojí za to žít…Že to dnes víme, je do značné míry zásluhou Charty 77.“ (Politický testament)

Charta 77 „není politickým aktem v úzkém smyslu…nechce soutěžit či zasahovat do sféry politické moci. Charta 77 není ani sdružení ani organizace, ale je založena na osobní mravnosti…klade si výhradně za cíl posílit vědomí, že existuje, vyšší autorita‘, které jsme povinováni.“ (Co je a co není Charta 77) A její požadavky stěží mohou být konzervativnější. Nedovolává se abstraktních morálních principů, ale vzdoruje státu tím, že se dovolává jím psaného zákona. Charta klade stejný důraz na povinnost nás všech dodržovat zákony státu jako na práva, která na něm můžeme vyžadovat. Jenomže v systému, kde vládní orgány plní své povinnosti ze všech nejhůře, je tento konzervativní apel na konkrétní zákony daleko účinnější a pro vládu trapnější, než by kdy mohl být liberální apel na abstraktní principy. Milan Kundera o Chartě 77 napsal: „Nesnaží se dokázat, že ideologie vlády je špatná, ale její nezaujatý pohled systematicky vyjevuje ten obrovský podvod v celé jeho nahotě.“ Požadavek, aby režim rekonstituoval mravní a právní osobnost státu a začal opět dodržovat své vlastní zákony, předpokládá skutečnost, že nad politickým řádem stojí nezávislý řád právní, před nímž se režim musí sklonit. A to by podkopalo samotné základy jeho moci. Havel zde hrál důležitou roli svou činností ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, jenž si klade za cíl vytvořit základní předpoklad vlády zákona – seznámit s ním ty, kdo mu podléhají sestavováním podrobných záznamů soudních případů a justiční argumentace, jež stála v jejich pozadí. Zdá se, že československému režimu se moc nelíbí, když jeho občané jeho zákon přespříliš znají – za svoji práci ve VONS strávil Havel několik let ve vězení.

V eseji „Anatomie jedné zdrženlivosti“ se Havel snaží vysvětlit, proč je tak skeptický vůči mírovému hnutí v západní Evropě. Rekonstituce osobní odpovědnosti a praktické mravnosti znamená zbavit se jednou provždy iluze, že „tíha osobní odpovědnost a odvěké hoře člověka“ se může zázračně rozplynout v „přehlednosti brožury“. (Anatomie jedné zdrženlivosti) Západní mírové hnutí trpí „krátkým spojením mysli“ rezultujícím z nebezpečné rezignace na odpovědnost a z naivní důvěry ve schopnost člověka vytvořit dokonalý svět. Jonathan Swift se odvážil vyslovit myšlenku, že „kdyby slova jako ,děvkaření‘, ,pití‘, ,podvádění‘, ,lhaní‘, ,krádež‘ byla výnosem parlamentu vyřazena z anglického jazyka a ze slovníků, probudili bychom se druhého dne ctnostní a střídmí, čestní a spravedliví, a milovali bychom pravdu“. Havel dovozuje, že západní mírové hnutí je založeno na podobně naivním předpokladu: jelikož mír je evidentně v zájmu nás všech, všichni lidé o něj budou usilovat. Walter Scott řekl, že lidstvo bude navždy „žít a umírat v kacířském bludu, že světu vládnou nicotné pamflety a projevy. Kdyby šlo dostatečně prokázat, že nějaký způsob jednání je zcela v souladu se zájmy lidstva, tak by se jen dokázalo, že ho po několika projevech okamžitě přijme za vlastní“.

Víra v transcendentní řád, před nímž musí veřejná sféra v úctě pokleknout, vážná radost z mnohotvářnosti a zázraku lidských záležitostí, která nedůvěřuje strohým abstrakcím politického plánovače, moudré porozumění pro lidskou nedokonalost, úcta k historii, k vládě zákona, k tomu co je diktováno zvyklostmi, zdrženlivý styl politiky, pokora, odpovědnost a skromnost. To jsou znaky konzervativního myšlení i myšlení Václava Havla.