Využijme svobody nevolit kartelovou státostranu a její figurky.



Erik Best ve svém včerejším komentáři Final Word píše, že „výrazný volební zisk [komunistů] zastínil skutečnost, že do krajských zastupitelstev a do druhého kola senátních voleb se dostalo jen velmi málo kandidátů protestních stran. Připustíme-li, že komunisté jsou ve skutečnosti součástí establishmentu a nikoli jeho oponenti, což s možnými výhradami platí nepřetržitě minimálně od roku 1948, vidíme, že hlavním výsledkem těchto voleb je umlčení protestního hlasu.“

Best má pravdu. Protestující volič se rozhodl protestovat tím, že nevolil. Pouhá jedna třetina z té třetiny, která se dostavila minulý víkend ke krajským volbám, dala svůj hlas kandidátům stran a hnutí, které nepatří k mainstreamu. Zbytek volil strany mocenského establishmentu. Senátní volby pak představují stejný obrázek. V dnešní horní komoře Parlamentu je kolem 20 senátorů nezávislých (alespoň formálně) na stranách establishmentu. Po druhém kole letošních voleb lze očekávat, že jejich počet klesne pod 10.

Člověk by čekal, že se znechucení politickými stranami, které sdílí takové množství lidí, projeví vzedmutím podpory novým kandidátům a stranám, avšak větší část oprávněných voličů dala svoje rozčarování najevo tím, že k volbám prostě nešla. Zkušenost s TOP 09 a VV lidi novým stranám věřit odnaučila.

Pokud jde o krátkodobý horizont, aktuální volební výsledky voleb jsou skvělou zprávou pro to, co Best označuje ‚suprapolitickou třídou‘ a co jiní nazývají kartelovou (státo)stranou, která preferuje nízkou volební účast (ale zase ne příliš nízkou) a pasivní občanstvo. Z dlouhodobého hlediska se pak systém stane nebezpečně vratkým kvůli markantnímu oslabení ‚pravice‘ ve prospěch ‚levice‘. Pro zachování ‚stability‘, kterou jsme trpěli posledních 20 let, bude třeba přijmout nápravná opatření.

Pokusím se to vysvětlit.

Česká republika je demokratickým systémem ve stadiu rozkladu. Je příkladem politického systému, v němž byl za uplynulá dvě desetiletí elektorát v zásadě zbaven svého volebního práva. Tím myslím to, že volby se sice pravidelně konají, mají však velmi malý nebo dokonce nulový vliv na výkon veřejné moci. Mainstreamové politické strany se samy zmocnily právní a ekonomické moci státu.

Nejedná se samozřejmě jen o český problém. Teorie kartelové strany ovládající stát byla vytvořena americkými politology Richardem Katzem a Peterem Mairem a dobře vysvětluje, jak tato eroze zastupitelské demokracie zasahuje celý demokratický svět. Přesto je tato teorie užitečná i pro nás, protože nám umožňuje jasněji pochopit výsledky posledních voleb.

Koncept kartelové strany popisuje, jak politické strany spíše spolupracují, než aby spolu soutěžily, a jak se zmocňují státních zdrojů za účelem zajištění svého přežití v tak velké míře, že začíná být obtížné rozlišovat mezi nimi a státem. Katz a Mair vysvětlují, že v takové situaci se politika stává sebevztažnou, profesionalizovanou a technokratickou. Volební kampaně jsou organizovány tak, aby pokud možno vyloučily aktivní zapojení občanů: jsou velmi drahé, profesionálně vedené, kontrolované centrálními stranickými orgány a samozřejmě z velké části financovány státem.

Demokracie přestává být vnímána jako nástroj, pomocí kterého občanská společnost omezuje moc státu, a místo toho se mění ve službu, kterou stát blahosklonně poskytuje občanské společnosti. Ten malý zbytek skutečného stranického soutěžení se pak zaměřuje především na efektivní management státu, ovšem jen pokud máte to štěstí, že žijete například v Německu. Pokud takové štěstí nemáte a žijete například v České republice, zbytkové stranické soupeření se zaměřuje spíše na systematickou destrukci hodnoty veřejných statků. Česká republika se tak od Německa neliší v povaze vztahů mezi kartelovou stranou a státem, ale spíše v kvalitě poskytovaných služeb. V České republice se objevují symptomy stranicko-kartelového státu v pokročilém stadiu rozkladu, způsobeného apatií občanů vůči excesům vládnoucí elity.

Všichni tušíme, že podstatných rozdílů mezi vítězi a poraženými ve volbách je naprosté minimum. Příčinou tohoto jevu je fakt, že hlavní politické strany vlastně nikdy nepřicházejí o moc. Systém je vybudován tak, aby sám sebe chránil proti příchodu aktérů zvnějšku.

Skutečnost, že se komunisté v polistopadové éře nepodíleli na žádné z vlád, z nich takové aktéry zvnějšku nečiní. Byli součástí nepostradatelnou pro fungování systému jak v Poslanecké sněmovně, tak i v krajských zastupitelstvech, a samozřejmě i při prezidentských volbách.

Strany establishmentu využívají své kontroly nad státními zdroji k tomu, aby bránily vzestupu konkurentů. Nezávislost státních institucí, regulačních orgánů, odborů a dokonce i soudnictví byla podkopána systémem klientelistických privilegií udělovaných výměnou za poslušnost a pasivitu. Slovy pánů Katze a Maira se stát změnil v „institucionalizovanou podpůrnou strukturu odměňující insidery a vylučující všechny alternativy.“

Tolik teorie; jak ale vypadá současná česká politická praxe? ČSSD se nyní bude snažit zvýšit celostátní (tedy parlamentní) koaliční potenciál komunistů tím, že s nimi v 10 ze 13 krajů vstoupí do krajských koalic. Měli bychom se připravit na znepokojující možnost, že po druhém kole senátních voleb dosáhnou socialisté s komunisty v Senátu třípětinové, tedy ústavní většiny 50 mandátů, a po příštích parlamentních volbách velmi pravděpodobně také ve Sněmovně (120 mandátů). Poté lze očekávat, že ČSSD pohltí KSČM, podobně jako své přirozené koaliční spojence pozřel na Slovensku SMER a v Maďarsku Fidesz.

Tato konsolidace ‚levice‘ bude mít za následek porušení rovnováhy uvnitř kartelové státostrany podobným způsobem, jako příliš silný pouliční gang vychyluje pochmurné příměří v problémové čtvrti. Pokud má současná kartelová státostrana působit stabilním dojmem, aby mohla dál udržovat při životě fikci volební soutěže, je třeba zjednat nápravu.

Aby zdání stability a volební fikce přetrvaly, je nyní životním zájmem establishmentu podobná konsolidace také na ‚pravici‘. Jedině tak se podaří odvrátit plošnou mobilizaci protestních hlasů, která by znamenala odchod suprapolitické třídy ‚na smetiště dějin‘.