Nepochybujeme o tom, že Andrej Babiš chápe, že demokracie a efektivně fungující organizace jsou dvě rozdílné věci. Přesto se snaží myslím obyčejných lidí tyto dva pojmy vnutit jako vzájemně zastupitelné.



V závěsu za svým právníkem kráčí Andrej Babiš v listopadu 2006 vstříc výslechu před protikorupčním útvarem PČR ve věci prodeje Unipetrolu polské společnosti PKN Orlen.


„Adolf Eichmann představuje paradigmatickou figuru nemyslícího a neusuzujícího ne-občana naší doby. Pokud Eichmann namítá, že to, co dělal, ‚nebylo vraždění, ale dobře zvládnutý management a efektivně fungující organizace,‘ je to scestný úsudek, nedostatek úsudku, nebo se to vůbec za úsudek nedá označit?“ Ronald Beiner, Political Judgment *

Pokud máme Babišovým slovům věřit, česká politika se po 25 letech opět scvrkává na prostý třídní boj, pouze s tím rozdílem (je-li to vůbec rozdíl), že „vědeckého marx-leninistu“ vystřídal efektivní manažer a „prohnilého buržuje“ nenažraný politik.

Znepokojivá masa lidí této juxtapozici dvou stereotypů – schopného nestranného odborníka a tupého zkorumpovaného politika – shledává přesvědčivou. Přesvědčivou natolik, že přiměla přes milión voličů odevzdat svůj hlas člověku, který o nich smýšlí jako o svých podřízených.

V zemi, jejíž současný politický systém je vybudován na svobodné soutěži nedokonalých politických stran, lze pokus nahradit politiky odbornými státními „aparátčíky“ považovat za krok zpět, či rovnou ústup do minulosti hnaný zoufalstvím ze zmatků, které způsobuje selhávání stranické politiky. Jedinou výjimkou z ústavně zakotveného mocenského monopolu, který drží politické strany, je institut přímo volené hlavy státu, výjimka to nedávná a přesto již zdiskreditovaná.

Pokus nahradit volené kandidáty politických stran jmenovanými odborníky činí z občana zbytečnou, nepotřebnou věc. Vede ho k tomu, aby se vzdal své politické spoluodpovědnosti za vládu ve prospěch kohosi, kdo je zřejmě k tomu lépe či více kvalifikován. Tento nebezpečný nesmysl čpí nedávnou minulostí, v níž privilegovaná třída pravověrných vědeckých marxleninských kádrů, jakým byl i Andrej Babiš, pracovala ve státem ovládaných monopolech, jakým byl i Petrimex.

Jak si tito samozvaní odborníci vůbec mohou myslet, že se jim podaří vytvořit stabilní a dobrou vládu tím, že odejmou ovládaným svobodu zvolit si pitomce a lotry, kteří by jim vládli? Byl snad dosazený arcipitomec Milouš Jakeš lepší „vládce“, než zvolený arcilotr Miroslav Kalousek?

Naše schopnost aktivně čelit klubajícímu se diktátorovi, když už jsme si ho zvolili, či ukázat na zjevný střet zájmů našeho nového ministra financí, závisí na naší schopnosti činit politická rozhodnutí. Jak jinak si ale máme udržovat tuto přirozenou lidskou dovednost, než jejím pravidelným procvičováním? A jak si ji máme procvičovat, přenecháme-li politické rozhodování odborníkům?

Typ technokrata, jak jej ztělesňuje Andrej Babiš, se pokouší přesvědčit voliče, že výkonná složka moci by měla být svěřena do rukou lidí, jako je on sám, kteří se považují za příslušníky předpokládaně nadřazeného manažerského plemene. My ostatní bychom se měli spokojit s pasivní rolí přihlížejících. Děkuji, nechci!

Nemám zájem podstoupit občanskou obdobu dobrovolné lobotomie čelního mozkového laloku. Co se stane s občanem (ne s řezníkem, ne s pekařem či výrobcem svíček, ale s občanem), který přijme za své toto chápání své role ve veřejném životě státu? Stane se tím, co Ronald Beiner nazývá „kvaziobčanem“, případně ještě horší sortou – „ne-občanem“.

„Přesvědčen o tom, že řízení politického systému je nezadatelnou doménou vysoce kvalifikovaných specialistů a že pohled obyčejného občana nedostojí etablovaným kánonům racioanlity, stahuje se kvaziobčan do svého vlastního soukromého světa, z něhož pak vyvěrá jeho politická frustrace a otrávenost.“

Jistěže. Toto zakopání se ve svém soukromém životě, pohánění naším rozčarováním z demokratické politiky se může stát trvalým – pokud se necháme připravit i o soutěž politických stran, jakkoli chimérickou.

Podle mého soudu existuje celá řada důvodů, proč se domnívat, že Andrej Babiš není schopen obnovit dobrou vládu v této zemi. Mezi nimi jmenujme jeho absolutistické sklony k ovládání všeho kolem sebe a nemastnost-neslanost jeho skutečně politických oponentů, kterou pochopíme v okamžiku, kdy se Babiš podívá na zoubek jejich majetkovým přiznáním. Kombinace i jen těchto dvou důvodů je pro demokratickou politiku potenciálně smrtící.

Nezapomínejme ani na ono zmanipulované sémě, z něhož vyrašily Babišovy miliardy. Nikdo se dosud nedopátral toho, kdo stál za tajemnou švýcarskou firmou, která vlastnila 55 % akcií Agrofertu v prosinci 2001 – to jest v době, kdy se tehdejší předseda vlády Miloš Zeman vší mocí pokoušel Agrofertu prodat český petrochemický průmysl, obecně známý pod názvem Unipetrol. A ačkoli Agrofert nabídl za většinový podíl mnohem méně než britský zájemce Rotch Energy, Agrofert zvítězil; jenž nakonec se Unipetrol stal u Babišů sprostým slovem. Transakce z roku 2001 musela být zastavena poté, co Agrofert nedal dohromady peníze. Druhý pokus Agrofertu ukrojit si z Unipetrolu skončil o tři roky později stejným fiaskem, když se Babiš rozkmotřil s polským státním petrochemickým podnikem PKN Orlen, s nímž předtím vytvořil za účelem koupě Unipetrolu konsorcium. Pokud jde o Polsko, Babiš považuje za šunt nejen odtud dovážená kuřata…

Možná byste si mohli osvěžit paměť, pokud jde o původ Babišových miliard, kdybyste se vrátili k některému ze skvělých článků Jaroslava Spurného, který se v Respektu kauzou Agrofert zabýval celá léta. Doporučuji třeba ten z května 2002: http://respekt.ihned.cz/c1-36325060-the-richest-czech-keeps-a-secret (v angličtině).

Navzdory své minulosti a své povaze snad Andrej Babiš může vybudovat efektivní vládu. Bez občanů schopných politického uvažování to ale nikdy nebude dobrá vláda. Zdaleka nejdůležitějším důvodem, proč bude Babiš bránit rozvinutí dospělé politiky, v níž ti u vesla podléhají kontrole svými spoluobčany, je jeho pohrdání politickým úsudkem obyčejných lidí.

O schopnosti Andreje Babiše utvářet si zdravý politický úsudek osobně pochybuji. Nepochybuji však o tom, že neztratil schopnost rozlišovat. Velmi pravděpodobně si je vědom toho, že demokracie a efektivně fungující organizace jsou dvě rozdílné věci. Přesto se snaží myslím obyčejných lidí tyto dva pojmy vnutit jako vzájemně zastupitelné.

Ve skutečnosti se zdá, že Andrej Babiš chce, abychom se zřekli odpovědnosti za svá politická rozhodnutí v jeho prospěch. A to je nakonec tím nejzávažnějším důvodem, proč je třeba jej považovat za nepřítele myslícího a soudného občana.


*Práce Ronalda Beinera „Political Judgment“ (Politické myšlení) v českém překladu dosud nevyšla. Pro čtenáře vládnoucí anglickým jazykem doporučujeme její recenzi na http://www.nytimes.com/1984/08/19/books/what-s-a-citizen-to-do.html