Ideozločin
Případ Pelikán ukazuje na diktátorské tendence Miroslava Kalouska, které jsou zároveň nebezpečné i absurdní.
Minulý týden stáhl ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba svou nominaci Roberta Pelikána na člena rady Českého telekomunikačního úřadu. Ministr financí Kalousek nominaci zablokoval na základě toho, že ho třiatřicetiletý právník Pelikán, který se specializuje na soutěžní právo, považuje za zloděje (a asi nejen za zloděje).
Kalousek k tomu řekl: „Jestli je pan Pelikán přesvědčen, že ministr financí je zloděj, tak by se od takových lidí neměl vůbec nechat jmenovat do funkce.“
Už několikrát jsem upozornil na fakt, že Kalousek zjevně upadl do přeludu, že stát je on sám. Aféra Pelikán to znovu potvrzuje.
Jak je zřejmé, Kalousek o sobě opět mluví ve třetí mluvnické osobně, což je pro pokřivený stav jeho mysli symptomatické. Toto lingvistické sebezvýrazňování a hrozba, kterou implicitně obsahuje, by zmizely, kdyby Kalousek prostě řekl: „Pelikán si myslí, že kradu.“
A nemyslíme si to vlastně všichni? A co? Pelikán se měl stát členem řídícího orgánu nezávislého regulačního úřadu, nikoli Kalouskovým zetěm!
Kalousek se již dříve vyjádřil v tom smyslu, že hodlá být autoritou vykládající zákon. Prohlásil: „Vydám výkladový sborník a poskytnu ho složkám státu včetně státního zastupitelství a řeknu: ‘Jménem republiky, ty paragrafy se musejí vykládat takto a takto.’“
Pokud se ovšem přesvědčení, že Kalousek je darebák, má stát překážkou pro jmenování do veřejné funkce, měl by takový delikt být přesněji definován, aby se propříště předešlo komplikacím a zklamání. Možná by měl Kalousek do svého výkladového sborníku přidat novou kapitolu nazvanou „Přípustné myšlenky českých regulátorů“.
Občas se stane, že je promptně odstraněn regulátor, který se odvážil samostatně myslet. Příkladem je případ Milana Broučka, bývalého hlavního ekonoma Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (viz můj blog Exodus ekonomů).
Případ Pelikán ale není instruktivní jen proto, že nedošlo ke jmenování kvalitního právníka zabývajícího se soutěžním právem do funkce v regulačním úřadě. To je obvyklé. Koneckonců to poslední, co účastníci na trhu chtějí, je, aby je právě takoví lidé regulovali.
Případ je instruktivní hlavně proto, že znovu upozornil na diktátorské tendence Miroslava Kalouska, které jsou zároveň nebezpečné i absurdní. „Pelikánismus je ideozločin!“

Minulý týden stáhl ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba svou nominaci Roberta Pelikána na člena rady Českého telekomunikačního úřadu. Ministr financí Kalousek nominaci zablokoval na základě toho, že ho třiatřicetiletý právník Pelikán, který se specializuje na soutěžní právo, považuje za zloděje (a asi nejen za zloděje).
Kalousek k tomu řekl: „Jestli je pan Pelikán přesvědčen, že ministr financí je zloděj, tak by se od takových lidí neměl vůbec nechat jmenovat do funkce.“
Už několikrát jsem upozornil na fakt, že Kalousek zjevně upadl do přeludu, že stát je on sám. Aféra Pelikán to znovu potvrzuje.
Jak je zřejmé, Kalousek o sobě opět mluví ve třetí mluvnické osobně, což je pro pokřivený stav jeho mysli symptomatické. Toto lingvistické sebezvýrazňování a hrozba, kterou implicitně obsahuje, by zmizely, kdyby Kalousek prostě řekl: „Pelikán si myslí, že kradu.“
A nemyslíme si to vlastně všichni? A co? Pelikán se měl stát členem řídícího orgánu nezávislého regulačního úřadu, nikoli Kalouskovým zetěm!
Kalousek se již dříve vyjádřil v tom smyslu, že hodlá být autoritou vykládající zákon. Prohlásil: „Vydám výkladový sborník a poskytnu ho složkám státu včetně státního zastupitelství a řeknu: ‘Jménem republiky, ty paragrafy se musejí vykládat takto a takto.’“
Pokud se ovšem přesvědčení, že Kalousek je darebák, má stát překážkou pro jmenování do veřejné funkce, měl by takový delikt být přesněji definován, aby se propříště předešlo komplikacím a zklamání. Možná by měl Kalousek do svého výkladového sborníku přidat novou kapitolu nazvanou „Přípustné myšlenky českých regulátorů“.
Občas se stane, že je promptně odstraněn regulátor, který se odvážil samostatně myslet. Příkladem je případ Milana Broučka, bývalého hlavního ekonoma Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (viz můj blog Exodus ekonomů).
Případ Pelikán ale není instruktivní jen proto, že nedošlo ke jmenování kvalitního právníka zabývajícího se soutěžním právem do funkce v regulačním úřadě. To je obvyklé. Koneckonců to poslední, co účastníci na trhu chtějí, je, aby je právě takoví lidé regulovali.
Případ je instruktivní hlavně proto, že znovu upozornil na diktátorské tendence Miroslava Kalouska, které jsou zároveň nebezpečné i absurdní. „Pelikánismus je ideozločin!“