Moc a beztrestnost chodívají ruku v ruce.





„Nevím, co myslíš slovem ,trafika’,“ řekla Vlasta. Valihrach se pohrdavě usmál. „Samozřejmě, že nevíš – dokud ti to neřeknu. Myslel jsem tím ,tady máš pěkný a nezpochybnitelný argument!’“


Bylo by pošetilé pokoušet se označit příčinu a následek v zacykleném systému. Jestli je ODS příčinou a TOP 09 následkem našich politických problémů, může hrát nějakou roli na scéně české stranické politiky; u soudu je to ale zcela irelevantní.

Tak jako je obtížné oddělit moc od beztrestnosti, také Petra Nečase a Miroslava Kalouska lze dnes jen stěží rozlišit. Kdo ví, a koho dnes ještě zajímá, který z nich je příčinou a který následkem?

V posledních dnech se oba pokoušeli interpretovat útok na jejich pocit beztrestnosti jako útok na naše svobody a dobré jméno České republiky.

Jejich nařčení státních zástupců ze zneužití moci je důkazem toho, jak moc umožňuje těm, kdo ji drží, považovat sebe sama za nadřazené zákonu.

Nečas je, pokud jde o zneužití moci, bezesporu váhavý střelec; naproti tomu pro Kalouska je zneužití moci čímsi přirozeným. A protože posledně jmenovaný má vždy plná ústa respektu k právu, pospíšil si i tentokrát s řečnickou otázkou, zda si přejeme vládu zvolených reprezentantů, nebo vládu státních zástupců – jako kdybychom před takovou volbou skutečně stáli.

Přejeme si vládu práva, tedy systém, v němž soudci vykládají, státní zástupci a policie vymáhají, a volení reprezentanti konstruují zákony platné pro všechny.

Jak jsem tak v minulých dnech poslouchal dnes už bývalého premiéra, udivovalo mě, jak moc se přiblížil Kalouskovi – alespoň podstatou, když ne stylem. Nečas se navzdory zemětřesení, které nyní otřásá touto zemí, ve svých výrocích zabýval především sám sebou, jako kdyby záleželo jen na něm. Zpochybnění důvěryhodnosti jeho vlastních orgánů činných v trestním řízení bylo neprozíravé a jeho rezignace neodvratná.

A pokud jde o Kalouska, tento obranný pilíř české politiky považuje sám sebe už dlouho za integrální součást státu. Jeho postoj mi připomíná rozhovor mezi Alenkou a Valihrachem v knížce Lewise Carrolla „Za zrcadlem a co tam Alenka našla“, v němž se diskutuje sémantika a pragmatika:

„Nevím, co myslíš slovem ,trafika’,“ řekla Alenka.
Valihrach se pohrdavě usmál. „Samozřejmě, že nevíš – dokud ti to neřeknu. Myslel jsem tím ,tady máš pěkný a nezpochybnitelný argument!’“
„Ale ,trafika’ neznamená ,pěkný a nezpochybnitelný argument’“, namítla Alenka.
„Když použiji nějaké slovo,“ řekl Valihrach mírně uštěpačným tónem, „znamená to přesně to, co chci, aby znamenalo – nic víc, nic míň.“
„Otázkou je,“ řekla Alenka, „jestli dokážeš, aby slova znamenala tolik různých věcí.“
„Otázkou je,“ řekl Valihrach, „kdo je tady šéfem... To je celé.“

Není to poprvé, co se Valihrach veřejně a humpolácky pokouší podtrhnout židli státním zástupcům a policii. A kolikrát se o totéž asi pokoušel neveřejně? Jen si vzpomeňte na jeho zoufalecké pokusy zachránit exministryni obrany Vlastu Parkanovou (jeho vlastní kauza ‚Nagyová‘). Tehdy také varoval, že policie ohrožuje demokracii.

Pokud analyzujeme Kalouskovu veřejnou reakci na Nečasovy trable, je třeba mít na paměti jeho urážlivé výpady vůči státním zástupcům v minulosti (viz zde). A měli bychom si neustále opakovat jeho vlastní slova, že jako ministr financí a takzvaný ‚ručitel‘ výkladu zákonů vydá „výkladový sborník a poskytnu ho složkám státu včetně státního zastupitelství a řeknu: ‚Jménem republiky, ty paragrafy se musejí vykládat takto a takto.‘“

Státním zástupcům trvalo pouhý jeden den, než ukončili teatrální štěkanice mezi Miroslavem Kalouskem a Petrem Nečasem a přiměli je semknout se ke vzájemné veřejné podpoře tváří v tvář nevídané novotě – rovnosti před zákonem, která platí i pro ministry.

Zákon konečně vložil ruku na moc. Zákon podkopává pocit beztrestnosti, jejž moc generuje a z nějž se živí. Je skvělé zažít to na vlastní oči.