Autocenzura a hájení vlastních zájmů jdou ruku v ruce.


Minulý týden vyhodil Andrej Babiš jako nový vlastník Lidových novin jejich dosavadního šéfredaktora Dalibora Balšínka. Nahradil jej Istvánem Lékem z České pozice, která (ač formálně vlastněná Lékem) žije také z Babišových peněz.

Balšínek měl z Lidových novin zmizet už dávno. Způsob, jakým pod jeho vedením LN informovaly o manažerských pochybeních a nekalých praktikách v českém energetickém sektoru, se stal novým etalonem autocenzury v tuzemských médiích.

Není tedy nijak překvapivé, že týž den, kdy dostal padáka z Mafry, byl Balšínek viděn na obědě s oblíbeným advokátem Martina Romana Radkem Pokorným. Možná, že domlouvali pro Dalibora novou sinekuru, kdo ví? Možná se pan Balšínek brzy octne po boku Martina Kocourka, někdejšího předsedy dozorčí rady ČEZu, v Pokorného milované lobbistické firmě Merit Government Relations.

Autocenzura samozřejmě není poklesek vyhrazený českým médiím. Ve stejném týdnu, kdy byl odejit Balšínek, dostal vyhazov také reportér Bloomberg News Michael Forsythe – na základě podezření, že nechal uniknout informace o tom, že jeho šéfredaktor údajně smetl se stolu výsledky ročního rozkrývání finančního napojení čínské komunistické strany na jednoho z tamních magnátů.

U Bloombergů zavedli autocenzuru údajně z obavy, že zveřejnění kauzy by mohlo vést k vytěsnění firmy z čínského trhu. Dřívější Forsythův článek o rodinném majetku Si Ťin Pchinga, nynějšího generálního tajemníka ÚV KS Číny, zjevně Bloomberg poškodil – partajní činovníci zakázali státním podnikům využívat finanční produkty této americké firmy.

Autocenzura se jistě z obchodního hlediska krátkodobě vyplácí. Jedna klasická židovská anekdota (jako mnoho jiných židovských anekdot) ilustruje tento prospěšný vztah mezi autocenzurou a hmotným prospěchem přímo dokonale:

Jde v ní o to, že do obecné „většinové“ (tedy křesťanské) školy v malém americkém městě nastoupí nový žák z židovské rodiny. Učitelka se rozhodne, že se ho pokusí obrátit „na pravou víru“, a zeptá se třídy, kdo byl největší člověk všech dob. Jedna holčička řekne, že určitě George Washington, protože je to Otec vlasti. Učitelka na to opáčí, že to je sice dobrá odpověď, ale ne ta, kterou hledá. Jeden chlapeček pak řekne, že to bude Abraham Lincoln, protože osvobodil otroky. Učitelka ho pochválí, že to je taky dobrá odpověď, ale ne ta, kterou hledá. A pak se přihlásí ten nový židovský žák a povídá: Já myslím, že největší člověk na světě byl Ježíš.“ Učitelka vyvalí oči překvapením: „Ano! To je ta odpověď, kterou jsem hledala!“ A za odměnu dá chlapci lízátko. O přestávce sedí žáček na schodech a užívá si lízátka. Přijde k němu jiný židovský žák a pustí se do něj: „Jak jsi jenom mohl říct, že je to Ježíš?“ První chlapec se na něj podívá a říká: „Hele, já vím, že největší člověk na světě byl Mojžíš, a ty víš taky, že to byl Mojžíš. Jenomže – kšeft je kšeft!“

Forsythův případ skončil vyhazovem zřejmě proto, že si jeho šéfové spočítali, že komerční škody, které by zveřejnění jeho šetření způsobilo firmě, by byly daleko větší, než škody na její reputaci, které jí nyní vznikají – jako například toto animované video, v němž Forsytha pacifikují šéfové Bloombergu z tanků na náměstí Tchien-an-men.

Podlézavost, s jakou Lidové noviny informovaly a informují o ČEZu pod vedením Martina Romana a Daniela Beneše, je očividně diktována obchodními zájmy. Balšínek byl nejen šéfredaktorem LN, byl i členem představenstva vydavatelství Mafra.

Nechme ale Balšínka Balšínkem; mnohem důležitější je, jak se zachová jeho nástupce. Nový šéfredaktor LN István Léko a jeho protějšek v Mladé frontě Dnes Sabina Slonková jsou oba uznávanými investigativními novináři. Musíme se domnívat, že jejich ochota podrobit se autocenzuře bude malá, nejen proto, že (na rozdíl od Balšínka, který seděl na šéfredaktorské a ředitelské židli najednou), Léko a Slonková budou odpovídat pouze za redakční část byznysu. Na obchodní zájmy by přitom neměli brát zřetel – což je dobře, vzhledem k tomu, že majitel titulů, které budou řídit, je vlivný tuzemský podnikatel a vlivný tuzemský politik zároveň.

Umíte si představit, do jak třeskutého střetu zájmů se dostane 100% vlastník Agrofertu a Mafry, jestliže se někdy stane ministrem financí, nebo i jen v případě, že do vlády vstoupí jeho hnutí bez jeho přímé účasti?

Máme snad žít v naději, že nový šéfredaktor LN, vybaven zbrusu novým babišovským etickým kodexem, nebude váhat poukázat na konflikt zájmů nového a absolutního vládce vydavatelství? Zavazuje ho etický kodex k tomu, aby hledal a nacházel pravdu, padni komu padni? Nebo bude management Mafry při informování o vztazích mezi Babišem, Agrofertem a vládou praktikovat a vyžadovat autocenzuru ve jménu obchodních zájmů?

Což mě přivádí zpátky k oné židovské anekdotě o autocenzuře a sledování vlastního prospěchu. Zde je její mírně upravená verze:

Andrej Babiš položil skupině novinářů otázku, kdo si myslí, že by byl – za současných podmínek – nejlepší osobou na postu ministra financí. Novinář z Práva odpověděl, že Bohuslav Sobotka, „protože je předsedou ČSSD“. „Inu,“ na to Babiš, „to je jistě dobrá odpověď, ale není to ta odpověď, kterou hledám.“ Novinář z Respektu odpověděl, že by to měl být Jan Mládek, „protože je to dlouholetý člen ČSSD, Sobotkův spojenec, a je to ekonom.“ „Inu,“ na to Babiš, „to je další dobrá odpověď, ale pořád to není ta odpověď, kterou hledám.“ Potom se Babiš zeptal novináře z Lidových novin, kdo si myslí, že by byl nejlepším ministrem financí za daných podmínek. Ten mu odpověděl, že Aleš Michl. Babišovi úžasem poklesla brada: „No ano,“ povídá, „to je přesně ta odpověď, kterou jsem hledal!“ A učinil novináře šéfredaktorem. Později v hospodě přijde jiný novinář z Lidových novin ke svému novému šéfredaktorovi a ptá se ho: „Proč jsi proboha řekl, že Michl?“ A šéfredaktor mu odpoví: „Ale já přece vím, že to je Babiš, a ty víš taky, že to je Babiš, jenže – kšeft je kšeft…“