I u rostlin nějaký čas trvá, než se zjistí, zda štěp a jeho podnož vytvořily zdravý celek.



Pomůže Babišovo hnojivo?

Na apríla roku 2004 jmenoval Bohuslav Sobotka Martina Romana na post šéfa otesánka jménem ČEZ. O deset let později volá Sobotkův nástupce v křesle ministra financí po odevzdání kompletního zisku ČEZu formou dividend, čímž přiznává, že koncept hybridu soukromé firmy a dominantního dodavatele klíčového druhu energie pod kontrolou státu selhal.

Veřejná debata o ziskovosti ČEZu se s vytrvalostí až úmornou vždy točila kolem myšlenky ‚superdividendy‘ vyplácené z nerozdělených zisků firmy. Skutečnost, že s ní nyní přichází Andrej Babiš, a ne nějaký ‚politik‘, tuto myšlenku nečiní o nic méně pochybenou.

Nerozdělené zisky jsou pouhou účetní veličinou a nijak nepředstavují množství volné hotovosti, kterou firma skutečně v daný okamžik disponuje. ČEZ je již v současnosti zatížen existujícími závazky a na financování takové dividendy by si pravděpodobně musel půjčit, čímž by své volné cash flow ještě více zatížil.

Superdividenda by státnímu rozpočtu přinesla jednorázový příjem, ale zároveň by zmenšila pravděpodobnost, že se ČEZu podaří dosáhnout ostatních cílů, které mu vytyčil jeho většinový vlastník, jako například rozšíření flotily jaderných reaktorů či inteligentní odezva na bezprecedentní změny na evropském trhu s energiemi, vyvolané německou Energiewende. ČEZ Mobil za takovou inteligentní odezvu lze považovat jen stěží.

Myšlenka stoprocentní dividendy je pochybená ještě z dalšího důvodu: Nehledě na Babiše by taková superdividenda jenom posílila už tak velmi ‚nadstandardní‘ vztahy mezi politiky a státními institucemi. Jediným efektivním způsobem, jak se vypořádat se selháním kontroly, které paralyzovalo ČEZ po celou dobu Romanova ředitelování, je nabídnout 100 % akcií ČEZu na burze.

Kdyby se z ČEZu stala soukromá společnost, státní instituce by s ním rychle začaly nakládat jako s každou jinou dominantní soukromou firmou. Měly by méně důvodů ČEZ chránit a naopak větší motivaci požadovat a následně zveřejňovat informace například o tom, zda ČEZ svého dominantního postavení nezneužívá.

Státní instituce, například ERÚ či ÚOHS, by se proměnily v nezávislé arbitry, kterými dnes být nemohou, neboť se pokoušejí regulovat a kontrolovat společnost, jejímiž akcionáři jsou jejich nadřízení. A akcionáři by byli motivováni k tomu, aby se prostřednictvím dozorčí rady domáhali odpovědnosti managementu za rozhodnutí snižující hodnotu firmy, takže management by se pak mohl soustředit na maximalizaci hodnoty pro akcionáře.

Pokud by byl ČEZ skutečně soukromou společností, mohl by účinněji odolávat tlaku na podporu potenciálně protichůdných cílů politiků jako dominantních vlastníků, snahou o dosažení soběstačnosti v produkci brambor počínaje a vítězstvím v příštích volbách nekonče. Stručně řečeno, boj proti dobývání renty a plýtvání prostředky by se stal problémem akcionářů a nikoli českých daňových poplatníků.

ČEZ je hybrid. I u rostlin nějaký čas trvá, než se zjistí, zda štěp a jeho podnož vytvořily zdravý celek. Po deseti letech je nyní jasné, že v případě ČEZu k tomu nedošlo a vzniklý hybrid není schopen plně využít svého potenciálu ani jako poskytovatel veřejné služby, ani jako soukromá firma.

Stát by měl ČEZ prodat; Andrej Babiš je zřejmě spíše nakloněn jeho zestátnění. Kterékoli z těchto řešení by ale bylo lepší, než dnešní kolabující hybrid.

Vyšlo v Hospodářských novinách 3. 4. 2014.