Daniel ‚Příliš Velký Na Pád‘ Beneš
Pojišťovny vydělávají milióny z toho, že prodávají pojištění proti požáru majitelům domů, kteří kouří v posteli. Daňoví poplatníci, kteří svými penězi sanují selhání managementu státem vlastněných společností, milióny nevydělávají.
Rozmazlený spratek
Příčiny stagnace ČEZu jsou mnohé. Některé, jako například německou Energiewende, hospodářskou recesi či nízké velkoobchodní ceny elektřiny, ČEZ ovlivnit nemůže.
Je tu ale také celá řada příčin, které má na svědomí samo jeho vedení ruku v ruce s většinovým vlastníkem ČEZu. Tyto dílčí příčiny lze seskupit do jedné zásadní, které ekonomové říkají ‚morální hazard‘, a my ostatní ji označujeme jako ‚příliš velký/důležitý na to, aby mohl padnout‘.
Morálního hazardu se dopouští každý rodič, který vyvolá ve svém potomku zdání, že mu projde, bude-li se chovat jako paňár. V takovém případě je dítě ‚příliš milované, než abychom je trestali‘. Výsledkem je rozmazlený spratek.
Morálního hazardu se dopouštějí také vlády, jestliže nutí daňoví poplatníky nést náklady na sanaci selhání vedení bank a státem vlastněných společností, jako je třeba ČEZ. Jejich manažeři zůstávají odporně bohatí; tím, kdo utře lusku, je poplatník.
Většinový vlastník ČEZu, jednající jménem daňového poplatníka, poskytl vedení firmy jistotu, že je nebude volat k odpovědnosti. Management tak získal nebývalou privilej vědomí, že nikdy nebude muset skládat účty ze svých skutků, neboť ty jsou ‚zajištěny‘ pečlivě vybíranými členy dozorčí rady, interními auditory a externími právními a finančními konzultanty. Společně se jim tak podařilo stvořit morální hazard v měřítku celého odvětví.
Zisk ČEZu po zdanění dosáhl svého maxima kolem 2 mld. eur v roce 2010. Od té doby stabilně klesá. Pro letošek firma odhaduje zisk na 1 mld. eur, a to přesto, že během posledních deseti let investoval do modernizace a rozšíření své elektrárenské flotily dobrých 25 mld. eur. ČEZ začíná mít problémy s cash flow a během minulých čtrnácti dnů ohlásil škrty ve výši 120 mil. eur, aniž by upřesnil cokoli bližšího.
Daniela Beneše samozřejmě nelze vinit z toho, že může za kolaps velkoobchodních cen elektřiny. Měl by však a musí být volán k odpovědnosti za to, že ČEZ nedokázal tento kolaps předvídat a adekvátně na něj reagovat. A právě tak musí složit účty z dlouhého seznamu obchodních transakcí ČEZu, které poškodily hodnotu akcionáře.
Mnozí jeho kolegové z vrcholového managementu už ČEZ opustili, mezi nimi Martin Roman, Alan Svoboda, Vladimír Johanes, Peter Bodnár and Vladimír Hlavinka. Na rozdíl od nich ale český daňový poplatník nemá kam odejít. Nemůže vypochodovat z ČEZu hlavním vchodem s kapsami naditými prachy.
Selhání dozoru nad ČEZem na všech úrovních je především selháním většinového vlastníka, personifikovaného celou řádkou po sobě jdoucích ministrů financí.
Pokud někdy dojde na to, že ČEZ bude následovat scénář ČSA a skončí bankrotem, bude to důsledek devastujícího morálního hazardu, stvořeného a zužitkovaného českými politiky.
Rozmazlený spratek
Příčiny stagnace ČEZu jsou mnohé. Některé, jako například německou Energiewende, hospodářskou recesi či nízké velkoobchodní ceny elektřiny, ČEZ ovlivnit nemůže.
Je tu ale také celá řada příčin, které má na svědomí samo jeho vedení ruku v ruce s většinovým vlastníkem ČEZu. Tyto dílčí příčiny lze seskupit do jedné zásadní, které ekonomové říkají ‚morální hazard‘, a my ostatní ji označujeme jako ‚příliš velký/důležitý na to, aby mohl padnout‘.
Morálního hazardu se dopouští každý rodič, který vyvolá ve svém potomku zdání, že mu projde, bude-li se chovat jako paňár. V takovém případě je dítě ‚příliš milované, než abychom je trestali‘. Výsledkem je rozmazlený spratek.
Morálního hazardu se dopouštějí také vlády, jestliže nutí daňoví poplatníky nést náklady na sanaci selhání vedení bank a státem vlastněných společností, jako je třeba ČEZ. Jejich manažeři zůstávají odporně bohatí; tím, kdo utře lusku, je poplatník.
Většinový vlastník ČEZu, jednající jménem daňového poplatníka, poskytl vedení firmy jistotu, že je nebude volat k odpovědnosti. Management tak získal nebývalou privilej vědomí, že nikdy nebude muset skládat účty ze svých skutků, neboť ty jsou ‚zajištěny‘ pečlivě vybíranými členy dozorčí rady, interními auditory a externími právními a finančními konzultanty. Společně se jim tak podařilo stvořit morální hazard v měřítku celého odvětví.
Zisk ČEZu po zdanění dosáhl svého maxima kolem 2 mld. eur v roce 2010. Od té doby stabilně klesá. Pro letošek firma odhaduje zisk na 1 mld. eur, a to přesto, že během posledních deseti let investoval do modernizace a rozšíření své elektrárenské flotily dobrých 25 mld. eur. ČEZ začíná mít problémy s cash flow a během minulých čtrnácti dnů ohlásil škrty ve výši 120 mil. eur, aniž by upřesnil cokoli bližšího.
Daniela Beneše samozřejmě nelze vinit z toho, že může za kolaps velkoobchodních cen elektřiny. Měl by však a musí být volán k odpovědnosti za to, že ČEZ nedokázal tento kolaps předvídat a adekvátně na něj reagovat. A právě tak musí složit účty z dlouhého seznamu obchodních transakcí ČEZu, které poškodily hodnotu akcionáře.
Mnozí jeho kolegové z vrcholového managementu už ČEZ opustili, mezi nimi Martin Roman, Alan Svoboda, Vladimír Johanes, Peter Bodnár and Vladimír Hlavinka. Na rozdíl od nich ale český daňový poplatník nemá kam odejít. Nemůže vypochodovat z ČEZu hlavním vchodem s kapsami naditými prachy.
Selhání dozoru nad ČEZem na všech úrovních je především selháním většinového vlastníka, personifikovaného celou řádkou po sobě jdoucích ministrů financí.
Pokud někdy dojde na to, že ČEZ bude následovat scénář ČSA a skončí bankrotem, bude to důsledek devastujícího morálního hazardu, stvořeného a zužitkovaného českými politiky.