Chameleon
Vladimír Dlouhý prošel dlouhou cestou proměn: někdejší komunista a pozdější liberální konzervativec, lobbista a prezidentský kandidát se nyní převtělil v bojovníka za prosazování morálních hodnot ve světě byznysu.
Jak Dlouhý mění kabáty (a brýle)
„Pořád na něj mám určitý vliv,“ prohlásil Vladimír Dlouhý se zrakem upřeným k věžím svatovítské katedrály, tyčící se nad jeho malostranským zahradním pavilonem, který využívá jako svou kancelář.
„Potěš pánbůh,“ řekl jsem si. „To snad nemyslí Jeho?“Pak mi to ovšem došlo: myslel prezidenta, ne arcibiskupa.
O pět let později se Vladimír Dlouhý stal prezidentem sám, tedy prezidentem české Hospodářské komory. A podobně jako arcibiskup pražský a primas český, také Vladimír dlouhý se stal – alespoň sám před sebou a svými vlastními slovy – ‚strážcem morálních hodnot‘, díky kterému odpustíme jeho hříšnému předchůdci Petru Kuželovi a ‚obrátíme se k budoucnosti‘ (viz rozhovor V. Dlouhého v posledním čísle týdeníku Ekonom).
Nebylo tomu tak vždy. Bývaly doby, kdy Dlouhý byl jeden z mnoha lobbistů, kšeftující s politickým vlivem, aby udržel svou audinu v chodu.
Tak například krátký čas sloužil Dlouhý jako neformální a samozvaný prostředník mezi někdejším českým premiérem Mirkem Topolánkem a nejmenovaným velkým americkým pivovarnickým koncernem, který si oťukával obchodní příležitost v Českých Budějovicích.
Pracoval jsem tehdy pro onen pivovarnický podnik jako poradce; a Dlouhý se zase pokoušel získat zprostředkování pro svého klienta, Goldmana Sachse, pro případ, že by se Topolánkova vláda rozhodla Budvar prodat.
Kromě toho se pokoušel do hry vtáhnout Marka Dalíka, premiérova chráněnce.
Krátce před tím, než jsem Dlouhého navštívil v jeho zahradním pavilonu, poctil návštěvou on mne v mé kanceláři naproti Sněmovně. Bylo to poněkud záhadné setkání. Posadil se, na stůl položil své tři mobilní telefony, oznámil mi, že pro ministerského předsedu jsem persona non grata, pak mobily posbíral a zase šel.
Poklesla mi čelist. Všechno se ale vyjasnilo o několik dnů později, kdy mi Američané prozradili, že na ně Dlouhý tlačí, aby mě pustili k vodě a najali si místo mě jakousi New Deal Communications („Dluee říká, že podle předsedy vlády seš pitomec, a že si máme najmout nějakýho Daleeka. Kdo to sakra je, ten Daleek?“). New Deal byla lobbistická firma, kterou tehdy Dalík vlastnil (formálně se z ní vyvázal teprve před několika týdny).
Dlouhého půvabně tajuplná návštěva v mé kanceláři tedy byla jakousi obdobou výzvy oficíra Wehrmachtu, který na stůl před svého zdiskreditovaného druha ve zbrani položí nabitou parabelu, aby se zachoval, ‚jak mu velí jeho důstojnická čest‘.
Naštěstí měli Američané dost fištrónu na to, aby to, co do nich hustil ‚Dluee‘, ignorovali. Nedostal jsem padáka a Dalík nedostal mou práci. Ona obchodní příležitost se nikdy nerealizovala, Topolánek šel od válu a dotyčná americká firma byla sama pohlcena jinou, ještě větší.
Tento příběh, který má přinejmenším jedno obrovské plus – totiž že je pravdivý, vám tu vyprávím proto, abych vám ukázal, jak Vladimír Dlouhý už poněkolikáté povstal z vlastního popela jako bájný Fénix. Někdejší komunista a pozdější liberální konzervativec, lobbista a prezidentský kandidát se nyní převtělil v bojovníka za prosazování morálních hodnot ve světě byznysu.
To je jistě skvělá zpráva; ale co vlastně znamená, jak se příhodně ptá Erik Best ve svém pátečním komentáři na téma úpadku obchodní kultury v Česku? Dlouhý je předsedou dozorčí rady české stavební firmy PSJ. Ta tento týden oznámila, že získala kontrakt na výstavbu terminálu letiště v Nižném Novgorodu, což je páté největší město Ruské federace (mnozí je budou znát spíš pod jeho sovětským jménem Gorkij). Zajímalo by mě, jak Dlouhý pochodí se svými řečmi o morálních hodnotách zrovna tam.
Odpovědět by možná uměli u Rolls-Royce. V létě 2013 se Dlouhý stal ‚mezinárodním poradcem‘ této ikony britského průmyslu, která operuje velkou divizí jaderné energetiky. Rolls-Royce od roku 2011 úzce spolupracuje s Rosatomem a je součástí Rusy ovládaného konsorcia MIR 1200.
Je možné, že ony ‚hodnoty‘, které Vladimír Dlouhý hodlá z pozice prezidenta české Hospodářské komory prosazovat, jsou ruskými obchodními hodnotami?
Jak Dlouhý mění kabáty (a brýle)
„Pořád na něj mám určitý vliv,“ prohlásil Vladimír Dlouhý se zrakem upřeným k věžím svatovítské katedrály, tyčící se nad jeho malostranským zahradním pavilonem, který využívá jako svou kancelář.
„Potěš pánbůh,“ řekl jsem si. „To snad nemyslí Jeho?“Pak mi to ovšem došlo: myslel prezidenta, ne arcibiskupa.
O pět let později se Vladimír Dlouhý stal prezidentem sám, tedy prezidentem české Hospodářské komory. A podobně jako arcibiskup pražský a primas český, také Vladimír dlouhý se stal – alespoň sám před sebou a svými vlastními slovy – ‚strážcem morálních hodnot‘, díky kterému odpustíme jeho hříšnému předchůdci Petru Kuželovi a ‚obrátíme se k budoucnosti‘ (viz rozhovor V. Dlouhého v posledním čísle týdeníku Ekonom).
Nebylo tomu tak vždy. Bývaly doby, kdy Dlouhý byl jeden z mnoha lobbistů, kšeftující s politickým vlivem, aby udržel svou audinu v chodu.
Tak například krátký čas sloužil Dlouhý jako neformální a samozvaný prostředník mezi někdejším českým premiérem Mirkem Topolánkem a nejmenovaným velkým americkým pivovarnickým koncernem, který si oťukával obchodní příležitost v Českých Budějovicích.
Pracoval jsem tehdy pro onen pivovarnický podnik jako poradce; a Dlouhý se zase pokoušel získat zprostředkování pro svého klienta, Goldmana Sachse, pro případ, že by se Topolánkova vláda rozhodla Budvar prodat.
Kromě toho se pokoušel do hry vtáhnout Marka Dalíka, premiérova chráněnce.
Krátce před tím, než jsem Dlouhého navštívil v jeho zahradním pavilonu, poctil návštěvou on mne v mé kanceláři naproti Sněmovně. Bylo to poněkud záhadné setkání. Posadil se, na stůl položil své tři mobilní telefony, oznámil mi, že pro ministerského předsedu jsem persona non grata, pak mobily posbíral a zase šel.
Poklesla mi čelist. Všechno se ale vyjasnilo o několik dnů později, kdy mi Američané prozradili, že na ně Dlouhý tlačí, aby mě pustili k vodě a najali si místo mě jakousi New Deal Communications („Dluee říká, že podle předsedy vlády seš pitomec, a že si máme najmout nějakýho Daleeka. Kdo to sakra je, ten Daleek?“). New Deal byla lobbistická firma, kterou tehdy Dalík vlastnil (formálně se z ní vyvázal teprve před několika týdny).
Dlouhého půvabně tajuplná návštěva v mé kanceláři tedy byla jakousi obdobou výzvy oficíra Wehrmachtu, který na stůl před svého zdiskreditovaného druha ve zbrani položí nabitou parabelu, aby se zachoval, ‚jak mu velí jeho důstojnická čest‘.
Naštěstí měli Američané dost fištrónu na to, aby to, co do nich hustil ‚Dluee‘, ignorovali. Nedostal jsem padáka a Dalík nedostal mou práci. Ona obchodní příležitost se nikdy nerealizovala, Topolánek šel od válu a dotyčná americká firma byla sama pohlcena jinou, ještě větší.
Tento příběh, který má přinejmenším jedno obrovské plus – totiž že je pravdivý, vám tu vyprávím proto, abych vám ukázal, jak Vladimír Dlouhý už poněkolikáté povstal z vlastního popela jako bájný Fénix. Někdejší komunista a pozdější liberální konzervativec, lobbista a prezidentský kandidát se nyní převtělil v bojovníka za prosazování morálních hodnot ve světě byznysu.
To je jistě skvělá zpráva; ale co vlastně znamená, jak se příhodně ptá Erik Best ve svém pátečním komentáři na téma úpadku obchodní kultury v Česku? Dlouhý je předsedou dozorčí rady české stavební firmy PSJ. Ta tento týden oznámila, že získala kontrakt na výstavbu terminálu letiště v Nižném Novgorodu, což je páté největší město Ruské federace (mnozí je budou znát spíš pod jeho sovětským jménem Gorkij). Zajímalo by mě, jak Dlouhý pochodí se svými řečmi o morálních hodnotách zrovna tam.
Odpovědět by možná uměli u Rolls-Royce. V létě 2013 se Dlouhý stal ‚mezinárodním poradcem‘ této ikony britského průmyslu, která operuje velkou divizí jaderné energetiky. Rolls-Royce od roku 2011 úzce spolupracuje s Rosatomem a je součástí Rusy ovládaného konsorcia MIR 1200.
Je možné, že ony ‚hodnoty‘, které Vladimír Dlouhý hodlá z pozice prezidenta české Hospodářské komory prosazovat, jsou ruskými obchodními hodnotami?