Premiér Bohuslav Sobotka příští týden v sídle amerického Kongresu odhalí Havlovu bustu. Co však bylo původně zamýšleno jako oslava hodnot, které oba národy společně uznávají, ve skutečnosti ještě více prohloubí propast, která se mezi nimi otevírá.



Vaclav Havel v roce 1990 promlouvá v americkém Kongresu.

Jak se zdá, slavnostního odhalení Havlovy busty se nezúčastní nikdo z těch, kdo ve Washingtonu něco znamenají. Má to být diplomatická ťafka české vládě za její proruský postoj v ukrajinské krizi.

Tento pohlavek však ve skutečnosti vžene Čechy do otevřené ruské náruče ještě hlouběji. Ti z nich, kteří měli Havla rádi (tedy ta část populace, která utrpěla morální trauma už zvelením Miloše Zemana prezidentem), se budou cítit dotčeni, že se ceremoniálu nezúčastní prezident Obama.

A ti, kteří Havla od počátku nenáviděli, si budou mnout ruce radostí na d tím, jak původně zamýšlená oslava hodnot, které oba národy společně uznávají, ve skutečnosti ještě více prohlubuje propast, která se mezi nimi otevírá. Není například náhodou, že Havlův úhlavní nepřítel a jeho nástupce v prezidentském úřadě ho minulý týden označil za reformního komunistu. Václav Klaus se bude blahem tetelit, až uvidí příští týden to fiasko v Kapitolu, stejně tak jako jeho kámoši v Kremlu.

Odhalení Havlovy busty je symptomatické pro tu bryndu, do které se Američané dostali ve vztahu k České republice, zejména v otázce dodavatele nových jaderných reaktorů. Američané vehnali Čechy do ruské náruče tím, že rozdmýchávali jejich touhu po nových reaktorech, aniž by měli nějakou reálnou šanci, že jejich dodavateli budou oni sami.

Americký publicista usedlý v Praze Erik Best to vidí jinak. Ve svém pátečním vydání glosy Final Word nadhazuje možnost, že do Putinovy náruče by naopak vehnalo americké odmítání výstavby nových reaktorů na území ČR. Měl by pravdu, pokud by byla férová šance, že si Češi jako dodavatele vyberou Američany a nikoli Rusy. Jenže není.

Američané jsou odsouzeni k prohře, protože za Rosatomem stojí nezměrné zdroje ruského státu, zatímco Westinghouse nemůže spoléhat na nic víc, než na velmi omezené zdroje svého sotva přežívajícího partnera ve společném podniku, japonské skupiny Toshiba. Ta se pokouší Westinghouse zbavit už od roku 2012, ale dosud pro něj nenašla kupce.

Náměstek ředitele Rosatomu pro mezinárodní obchod a rozvoj Kiril Komarov s licoměrností, za jakou by se nemusel stydět ani sir Humphrey Appleby ze seriálu ‚Jistě, pane ministře‘, nedávno v Londýně volal po tom, aby ‚civilní jaderná energie nebyla politizována a nebyla předmětem sankcí‘. Lze ale ‚nepolitizovat‘ pravou ekonomickou ruku Kremlu?

Dozorčí rada Rosatomu je napěchovaná kamarádíčky Kremlu. Jeho obchodní model není nastaven na generování zisku, ale na to, aby svému jedinému akcionáři pomáhal rozšiřovat a upevňovat jeho vliv v zahraničí. Člen jeho dozorčí rady, bývalá ruský velvyslanec ve Washingtonu a dnes nejbližší Putinův poradce, který figuruje na americké černé listině, Jurij Ušakov, je pro porozumění motivace pro snahy Rosatomu stát se světovou jedničkou mezi dodavateli civilních jaderných technologií mnohem důležitější, než Komarov.

Největší slabina Rosatomu, totiž skutečnost, že je integrální součástí nové imperiální zahraniční politiky Ruska, přestává být v očích politiků a podnikatelů, kteří tvoří establishment české politiky, slabinou. A zákazníkem je česká vláda. Čeští politici prostě dají přednost Rosatomu před Westinghouse proto, že jsou ochotni předat vliv nad touto zemí Rusku, a ne jen kvůli ‚společným hodnotám‘, které sdílejí s ruskými politiky.

Objektivně řečeno je pravděpodobné, že nabídka Rosatomu bude stejně dobrá, jako nabídka Westinghouse. Dost možná, že bude i lepší. Pokud ale do rovnice zahrneme české politické sentimenty, předsudky a hrabivost jednotlivců, Rusové vycházejí ve všech ohledech jako mnohem lepší volba.

Jedinou nadějí pro Američany, chtějí-li v boji o dodávku jaderných reaktorů pro Českou republiku vyhrát, je, že se zmíněné české předsudky a osobní zájmy obrátí proti Rusku. Ale proč by měly? Co může taková zahraniční firma, která koná v rámci omezení, jež jí diktuje americký protikorupční zákon (Foreign Corrupt Practices Act), nabédnout českému politikovi? A i kdyby osobní obohacení v rozhodovacím procesu žádnou roli nehrálo, proč by si měli Češi vybrat Westinghouse, jestliže jeho strategický partner Toshiba zvažuje opuštění jaderného sektoru?

Američané by se měli vzdát snah o zapojení se do českého civilního jaderného programu a namísto fňukání nad tím, že je Češi už nemají rádi, by je měli tlačik směrem k diverzifikaci jejich zdrojů generace elektrické energie. To je cesta, jak uchránit vládu České republiky před katastrofální chybou, jíž by bylo investování obrovských sum z kapes daňových poplatníků do jaderných reaktorů postavených Rusy, které se vzápětí v éře nastupující levné, čisté a dostupné energie ukážou jako nadbytečné.

Pokud zavede britský model financování nových jaderných programů, jak se k tomu chystá po nedávném schválení tohoto schématu Evropskou komisí pro financování JE Hinkley Point, české domácnosti se ocitnou v pasti cen za elektřinu, které budou dvojnásobné ve srovnání se současnou velkoobchodní cenou, a které budou platit ještě 35 let poté, co bude nová elektrárna připojena do energetické soustavy.

Namísto povzbuzování Čechů v jejich lpění na budování zdrojů generace, které Západ odstavuje, zatímco Rusko je s velkým nadšením rozšiřuje, USA by měly spolupracovat se svými evropskými partnery – například Německem – na tom, aby přesvědčily ČR k opuštění jaderné politiky, a tím i k vyvázání se z vlivové sféry Ruska.

Jinak vše, co zbude z americko-českých vztahů, bude busta Václava Havla v galerii Svobody v americkém Kongresu. A samozřejmě Madeleine Albrightová. Ta tu bude na věčné časy.