Obyvatelé města Prahy byli zoufalí. Už celé roky sužovala jejich město záplava politiků…



Když jsem začínal svou píseň,
každý podlý demokrat
směl jak krysa město žrát.
Jímaly mne žal a tíseň!
(volně podle básně The Pied Piper of Hamelin od Roberta Browninga)


Obyvatelé města Prahy byli zoufalí. Už celé roky sužovala jejich město záplava politiků, kteří, jak všichni dobře vědí, jsou mnohem horší pohromou, než byly dávné krysy z Hamelnu, které nakonec skončily ve vodách Vesery.

Pro tyhle politiky už nebylo kam šlápnout, a kam se dostali, tam brali i to, co jim nepatřilo. Už dlouhých dvacet let, ba víc, se lidé pokoušeli co čtyři roky ve volbách vystrnadit je z radnice, ale všechno marně.

Pak se jednoho dne, když už se lidé vzdali vší naděje na to, že se jednou přece jen zbaví té demokratické nákazy, ve městě objevil vyzáblý cizinec s vlasy jako ježčí bodliny a divným přízvukem. Měl dlouhatánské prsty a oblečen byl do okázalého proužkovaného šatu z prvotřídní vlny. Na krku mu visela malá bačovská fujarka, jakou ještě dnes můžete slýchat na horských pastvinách slovenských kotárů.

Cizinec viděl, že se Pražanům žije nedobře, a slíbil jim, že je toho politického moru zbaví – jednou provždy. Když se ho lidé ptali, jak to chce udělat, usmál se a řekl: „No tak já zapískám na píščalku a oni zmizí. A co za to? Já nechci nic víc, než jenom polovinu jejich moci.“

Měšťané křičeli: „Co polovinu, celou! Všecku ji budeš mít, jen nás té havěti zbav!“ A co se nestalo: neuběhlo víc než pár měsíců a cizinec vyvedl svou písničkou politiky z radnice a mašíroval s nimi až na smetiště dějin. A Pražané se radovali, že mají konečně od té polické havěti pokoj.

Když si ale cizinec řekl o svou slíbenou odměnu – polovičku moci, kterou předtím drželi v rukou politici, lidé se mu vysmáli a řekli mu, že je ani nenapadne, aby nějakému přivandrovalci dávali tolik moci nad městem, teď, když je vyčištěné od toho moru. A tak mu dali 22 procent (což je, jak vidíte, ani ne polovička toho, nač si dělal zálusk).

Cizinec se rozhněval a pohrozil jim, že nedají-li mu jeho slíbenou polovinu, vezme jim polovinu jejich svobody. Jenže lidé mu samozřejmě nevěřili a mávli nad tím rukou.

Netrvalo ale dlouho a cizinec skutečně vyvedl z jejich životů polovic jejich svobody. Tu druhou půlku jim nechal – mohli si třeba vybrat, jaké noviny a jaké rohlíky si koupí ke snídani, a bylo jim také dovoleno zapomenout na to, jak byli hloupí, když uvěřili cizinci v drahém pruhovaném obleku, když jim sliboval spásu před zlodějskými politiky.

Co se stalo s pražskými měšťany poté, co od nich onen cizinec odešel i s jejich svobodou, není známo. Někteří lidé říkají, že se mezi nimi objevil jiný cizinec, prý ještě lépe oblečený, než ten před ním; ten jim slíbil, že jim všechnu jejich svobodu, o kterou přišli, vrátí. Ptali se ho: „A kolik moci budeš za vrácení naší svobody chtít?“ „Pro sebe žádnou,“ odpověděl prý. „Veškerá moc patří pracujícímu lidu.“

A lidé, majíce svobodu zapomenout, jak hloupí byli, když uvěřili, že nějací cizinci vyřeší všechny jejich problémy, této svobody využili. Zapomněli, a přišli o svou svobodu beze zbytku. A podle některých nadobro.