KDE JSI ZRCADLO?
Madla se bojí zrcadla
Co na ni číhá v koupelně
Tak že by nejradši vypadla
Z postele rovnou do ulice
Marné jsou všechny pokusy
O různé úhly pohledu
Nedívá se když nemusí
Zuby si čistí u lednice
Madla se bojí zrcadla
Stačí jen mrknout na vlasy
Víc už by stejně dneska nezvládla
Jen žádné otázky ohledně krásy!
Alespoň jednou vejít do hospody
Tak aby všichni zvedli hlavy od piva
V tom tichu potom obrazovka pukla
Že se na ni vůbec nikdo nedívá…
Alespoň jednou – vzít si sukni
Projít středem a pobláznit svět…
Někde se musí najít zrcadlo
Které by ji dokázalo takhle uvidět
Kde jsi zrcadlo
Ty co se dokážeš dívat i dovnitř?
Kde jsi?
Ty které kvůli ní zešílíš touhou?
Kde jsi zrcadlo
Ty co ji ukážeš takovou jaká opravdu je?
KRÁSKA A ZVÍŘATA
Magdaléna
Se jednostranně vzdává
Všech strategických ženských zbraní
Vyhlašuje bojkot koketérii
A dvojsmyslnému očichávání
Magdaléna
Intelektuálně strádá
Těžko si s ní někdo z mužů povykládá
Většina z nich její půvab těžko zvládá
Propadají se do hlubin spodního prádla
A ona si připadá
Jako kdyby kradla
A ona si připadá
Jako návnada…
Magdaléna
Se jednostranně vzdává
Všech strategických ženských zbraní
Co si to dělá s účesem?
A proč si kazí oči brýlemi
Co nejsou ke koukání?
Všichni se chtějí bavit jenom s jejím tělem
Cítí se osamělá
Jako kus masa v pavilónu šelem
Cítí se osamělá
Jak první dáma v pořadu Chcete mě?
A jí se doopravdy nechce
Uhýbat cizím pohledům
Dívat se do země…
MEZI POLÉVKOU A HLAVNÍM JÍDLEM
Lenka tančí na jídelním stole
Mezi polévkou a hlavním jídlem
Děti jsou ve svém světě
Manžel je ve svém světě
Hlasatelka uvádí soutěž
Jen kočka na vteřinu poplašeně vzhlédne
Zvedne se a zase si lehne
Lenka nahá křepčí Střevíčky dupou
Kolem talířů a kolem sklínek
Zarývá kramflek do ubrusu
Předvádí piruetu!
Tělo si dělá co chce -
Leč duše pokorně sklízí mísy
Plní poháry které nepřetečou…
Manžel zatím urovnává příbor
Svírá teď pravý úhel s okrajem stolu
Přesně tak jak to má být
Přesně tak jak to má být
Mezi polévkou a hlavním jídlem…
Jen kočka na vteřinu poplašeně vzhlédne
Zvedne se a zase si lehne
Vážení přátelé, běhen nasledujících dnů, kdy se doufám Vy všichni budete vyhřívat na horkém středoevropském slunci a koupat v některém z našich moří, budu provádět turisty po Islandu a občas z té dálky sledovat, jestli někoho baví číst, co jsem Vám připravil. Pokud máte rádi příběhy, seznámil bych Vás s patnácti dívkami (od 15 do 80 let) a jejich osudy. Zdraví
Jan Burian
Milí blogoví fanatici i Vy ostatní!
Vyhlašuji pro tento týden přestávku.
Zdravím Vám ze severu, doufejme, že ne zas tak chladného...
PŘESTÁVKA
(Jan Burian)
Zkusme mlčet
Neříkat nic
Neodpovídat
Nehlásit se
Ne-ko-mu-ni-ko-vat!
Každý přece v zásadě ví co má dělat
Máme své úkoly a role
Ve školách rozdáme dětem zatím knihy
Zdravit se můžeme jemnými gesty
Úsměv řekne mnohé – a naopak
Zkusme mlčet
Vyjmout špunty slov z uší
Špunty uší z hlavy
V hlavě jarní úklid
vyprat záclony frází
vyházet staré slogany a klišé
vytřepat prošlé definice
Zkusme mlčet
Po čase stejně někdo nevydrží
S kouřem z cigarety mu do vzduchu
uklouzne i nějaká hláska
a začne to všechno znova –
Ale ta přestávka by nám mohla prospět…
Před dávnými a dávnými časy, když ještě v Praze nebyl jediný billboard, založil prý kníže Spytihněv I. (894–912) na Loretánském náměstí kostel, který nesl jméno svatého Matouše, evangelisty a patrona celníků, Vodnářů a bankovních úředníků. Když se „úhlavní nepřítelkyně“ křesťanstva kněžna Drahomíra rozhodla odjet z Hradu do své pohanské vlasti, zrovna v kostele zvonili na mši. Kočí seskočil z kozlíku a jal se modlit. Drahomíru to popudilo a klela tak dlouho, až se i s kočárem propadla do země. Od té doby se prý vynořuje jedině o bouřlivých a větrných nocích a od půlnoci do jedné jezdí v ohnivém voze a huláká: „Zle bude! Zle bude!“ Já jsem to tedy nikdy na vlastní oči neviděl, ale ohnivé vozy zaměstnanců ministerstva zahraničí tu opravdu někdy řádí a některé místní babizny jako by pochytily Drahomířinu rétoriku…
Je léto, většina lidí se vydává někam za odpočinkem, obvykle do krajů, kde je ještě tepleji než u nás, a tam si pak kupují zmrzliny, aby se ochladili, a užívají si. Já, ač jsem také teplomilný, vyrážím v posledních letech nabrat síly na opačnou stranu, na sever – do Skandinávie, případně rovnou na Island. Mám k tomu docela dobré důvody.
Češi a Seveřané jsou podle jakéhosi výzkumu nejméně věřícími obyvateli Evropy. Míněna je víra v Boha, jinak by to s námi bylo určitě ještě horší...
Bloudím teď po severu a mohu dosvědčit, že například Islanďané jsou na tom odedávna v tomto směru nevalně. Křesťanství přijali v roce tisícího narození Páně, a to hlavně proto, že si chtěli uchovat samostatnost a zbavit se nátlaku norského krále. I tak jejich tehdejší vrcholný představitel Torgeir usmlouval tři zvláštní podmínky, aby se norský vlk nažral a islandská pohanská koza zůstala celá: stali se křesťany, ale nadále směli odkládat novorozeňata, jíst koně a v soukromí uctívat své pohanské bohy. S tímhle počátečním vkladem těžko později propadnete fundamentalismu...
Byla jednou jedna fotografka Hana a ta dodnes fotí na klasický materiál, většinou černobíle a ještě ke všemu asi dvacet let starým aparátem, kterému říká Vincek.
Tento týden jsme spolu besedovali před publikem v Západočeském muzeu v Plzni.
„Jaký je poměr snímků, které nafotíte, a těch, které se podle vás povedly?“ zeptal se jeden divák.
„Povedly se mi asi tři v životě,“ smála se Hana, která má přitom co chvíli nějakou výstavu a její fotky pravidelně zdobí publikace Václava Cílka či Tomáše Halíka. A pak zavzpomínala na to, jak kdysi asistovala Karlu Plickovi, když fotografoval sochu Panny Marie v Anežském klášteře:
„Celé dopoledne chodil kolem, foťáku se ani nedotkl, jen se díval a já jsem mlčela a pozorovala ho, co dělá.“
Básníci milují Prahu, ovšem Praha k nim bývá spíš chladná a rezervovaná.
Ani někteří prozaici na tom nejsou líp. Vezměme si třeba důkaz nesnášenlivosti vůči Boženě Němcové. Nedávno jsem znovu listoval její korespondencí, dramatickým a strhujícím čtením, a žasl nad autorčiným vnitřním bohatstvím a vnější bídou. Občas na tom byla tak, že neměla v čem vyjít na ulici. A téhle obdivuhodné ženě se národ odvděčil tím, že umístil její podobiznu na pětisetkorunovou bankovku.
Není to v případě chudé spisovatelky trochu drsná pocta? To už můžeme klidně lepit portrét Jana Husa na zápalky…
Zvuk výtahu oznámil, že očekávaná návštěva se blíží. Vyšel jsem jí naproti na chodbu. Místo očekávané zuřivé reportérky jsem ale spatřil mladou ženu s miminem v kočárku. Než se ve mně stačil probudit gentleman, popadla kočár a vynesla ho přes pár posledních schodů k našim dveřím.
„Nebude vám vadit, když s námi bude dělat rozhovor i moje dítě?“ zeptala se.
Když jsem ji ujistil, že ne, vyňala kojence z kožešiny, uvelebila se s ním v našem ušáku, spustila nahrávací přístroj a položila mi první otázku:
„Opravdu si myslíte, že jsou muži křehcí?“
Co máte za takové situace odpovědět? Ještě nikdy se mi nestalo, že by za mnou přišel nějaký novinář s půlročním dítětem dělat interview...
Během těchto dnů Vám postupně nabízím k pobavení jedenáct "příběhů" mužů, kteří tu s námi někde žijí. Snad nevadí, že jsou zapsány ve verších a trochu jiným jazykem, než na jaký jste tu zvyklí.
Pokud Vás to nebude bavit, prosím omluvte mě, že to nelze považovat za běžný příspěvek do blogu.
Pokud Vás to bavit bude, budu rád, když budete bouřlivě (jako vždycky) reagovat v diskusi... Pokusím se někde u moře prodrat k internetu a odpovědět na Vaše případné poznámky, ironické útoky, obdivné glosy a drsné odsudky i vlídné pozdravy. Zatím se loučím. Jan Burian.
Během těchto dnů Vám postupně nabízím k pobavení jedenáct "příběhů" mužů, kteří tu s námi někde žijí. Snad nevadí, že jsou zapsány ve verších a trochu jiným jazykem, než na jaký jste tu zvyklí.
Pokud Vás to nebude bavit, prosím omluvte mě, že to nelze považovat za běžný příspěvek do blogu.
Pokud Vás to bavit bude, budu rád, když budete bouřlivě (jako vždycky) reagovat v diskusi... Pokusím se někde u moře prodrat k internetu a odpovědět na Vaše případné poznámky, ironické útoky, obdivné glosy a drsné odsudky i vlídné pozdravy. Zatím se loučím. Jan Burian.
Během těchto dnů Vám postupně nabízím k pobavení jedenáct "příběhů" mužů, kteří tu s námi někde žijí. Snad nevadí, že jsou zapsány ve verších a trochu jiným jazykem, než na jaký jste tu zvyklí.
Pokud Vás to nebude bavit, prosím omluvte mě, že to nelze považovat za běžný příspěvek do blogu.
Pokud Vás to bavit bude, budu rád, když budete bouřlivě (jako vždycky) reagovat v diskusi... Pokusím se někde u moře prodrat k internetu a odpovědět na Vaše případné poznámky, ironické útoky, obdivné glosy a drsné odsudky i vlídné pozdravy. Zatím se loučím. Jan Burian.
Během těchto dnů Vám postupně nabízím k pobavení jedenáct "příběhů" mužů, kteří tu s námi někde žijí. Snad nevadí, že jsou zapsány ve verších a trochu jiným jazykem, než na jaký jste tu zvyklí.
Pokud Vás to nebude bavit, prosím omluvte mě, že to nelze považovat za běžný příspěvek do blogu.
Pokud Vás to bavit bude, budu rád, když budete bouřlivě (jako vždycky) reagovat v diskusi... Pokusím se někde u moře prodrat k internetu a odpovědět na Vaše případné poznámky, ironické útoky, obdivné glosy a drsné odsudky i vlídné pozdravy. Zatím se loučím. Jan Burian.