Někdy kolem Vánoc přišel e-mailem dotaz,kterou z písniček bych označil za „píseň roku“. A tak jsem si v jedné nestřežené chvíli zalezl do křesla,zavřel oči a snažil se vybavit si všechno,co by stálo za výběr.

Ze všeho nejdřív mě napadla píseň Jany Šteflíčkové o tom,jak zírá ve vietnamské tržnici na mladou prodavačku a připadá jí,že pochází z jiných planet:Každej den tu rozprostíráš všecky svoje šmuky,slíbatelný rtěnky,,broskvový pičifuky.. Buddha z vikslajvantu směje se jak měsíček na hnoji. A digitálky ukazujou,kolik je v Hanoji. O tomhle tématu se u nás přece ještě nikdo nerozepsal a tržiště jsou plná...

Anebo co kdybych vybral tu baladu od Jiřího Smrže o ukrajinském dělníkovi,který jede v autobuse a přepadne ho téměř nesnesitelný stesk::Lásko,miluji tě strašně,ale nemám to komu říct...
Co my víme,jaké to je,dělat nádeníky v tak cizí a nepřátelské zemi,jako je ta naše?

Ale nebyla by vhodnější třeba písnička Dáši Voňkové Ester a Géza o dvou symbolických dětských obětech genocidy,napsaná tak lehounce,jako by jen zavanul větřík:Dnes ty děti vídám už jen jako bílé stíny z pláten kin,když do řady si sedám,mám trochu sladké sliny,trochu cítím plyn...

Ale jsou tu i písně aktuálnější. Co třeba ta od Filipa Pýchy,jak v ulici Komenského spadla škola?Zpívá se v ní:Jsem sám učitel a trochu smutno mi je,že pořád neprobíhá žádná změna. Pořád ta modla chodící encyklopedie,jen jiný cifry,,jiný data,,jiný jména. Je to takový zlý memento,co mi v podvědomí klove:budou to mít snadný,až sem vlítnou radikální muslimové. Přepíšem pár učebnic,jinak se nestane nic.

Nebo Petr Nikl a jeho Zdravotní klaun - tragikomický příběh o autorovi písně,který je-de do špitálu pobavit zdravotního klauna a bojí se,že to nebude umět. Anebo co vybrat něco ze sudetské mytologie od Petra Linharta:Hvězdy se dívají do oken světnice Pod lesem Boží syn Kříž u silnice Marie Löwy zdejší vdova Místní čarodějka Zamyká dveře Noc bude tichá svatá velká...

Pokud by ta „moje“ píseň roku měla být veselá,musel bych tipovat Má první tanga, o kterých tak šaškovsky a cudně zpívá u klavíru Terezie Palková, nebo poťouchle melancholický příběh Martina Kyšperského o Laďovi Kerndlovi,jenž o přestávce na zaoceánské lodi vypráví,že se nemůže zbavit krtka.
Tenhle druh legrace mi strašně vyhovuje...

Zrovna jako Zabili jsme radiátor,tekla z něho horká krev od Jiřího Konvrzka nebo naopak nějaký oduševnělý a vycizelovaný kousek Karla Diepolda:: Jen žádný čáry,,chce to jen trochu soucitu Trochu pokory i sebevědomí Zkus tiše poprosit a dočkáme se úsvitu Já vážně věřím,že máme svědomí.

Co já vyberu???
Na tisíc střepů rozbitou mám tvář,miláčku, jak ji posbíráš od Jana Jeřábka z alba Tuláci v zrcadlovém sále? Ta by si to také zasloužila. A Michal Bystrov napsal moc dobře píseň o Nezvalovi,a jsou tu i Jiří Dědeček,Karolína Kamberská či Petr Váša...
Asi by nebylo spravedlivé vybrat jen jednu píseň,když jich je kolem nás tolik - dokonale vy-myšlených,hlubokých a krásných... Jsou tak různorodé,nelze je srovnávat.

Jediné,co mají společného, je fakt, že je nejspíš nikdy neuslyšíte v rozhlase. Tam se takové písničky nepouštějí. Tam přece vládne hudební průmysl...

ZPĚVNÍK JANA BURIANA (2) - Psáno pro Týdeník Rozhlas