Evropská unie nám umožnila uspořádat diskusi. A tak jsme seděli v ústecké kavárně Bárka, kde obsluhují klienti laskavého sdružení Fokus a kam můžete přijít s kojencem, s depresí nebo dorazit na vozíku a mít pocit, že nejste opuštění.

Pozvané dámy sedící u kulatého stolu byly pečlivě vybrány. Jejich společným jmenovatelem byla odvaha nenechat věci svého života samovolně řádit, ale vzít je do vlastních rukou.

Byla tu právě zvolená místní politička, úspěšná výtvarnice, paní, která jednoho dne odešla z práce, která ji nebavila, a založila malou firmu, novopečená žena v domácnosti, jinak ředitelka filmového festivalu, spisovatelka, dvě sociální pracovnice zmíněného sdružení Fokus – jedna z nich, čtyřnásobná matka, před zahájením diskuse nakojila mimino a pak ho asi hodinu vlídně držela v náručí, když nám vyprávěla, jak za přispění okolí docela dobře zvládá rodinu i pracovní seberealizaci.

A vedle mě se zápisníkem v ruce seděla paní Jiřina, ekonomka, socioložka a důchodkyně v jedné osobě. Zkrátka – osm statečných.

Pokud se ptáte, co jsem tam dělal já, musím přiznat, že kdybych tam nebyl, asi by se nic nestalo. O mužích se totiž toho večera moc nemluvilo (a když, tak kupodivu spíš laskavě, pryč jsou, zdá se, časy pionýrského feminismu a radostného vyhrožování kopáním do rozkroku). Já vám to tedy prozradím: byl jsem tam povolán jako básník, abych provokoval uměleckou tvorbou, zkrátka abych plnil nedoceňovanou společenskou funkci umělce.

Klavír se sice do kavárny nevešel, ale přítomným jsem alespoň přečetl text písničky o tom, jak má Štěpánka mateřskou dovolenou, jak si ji „užívá“ a jak potom přijde manžel z práce a ptá se, miláčku, co jsi celý den dělala, a nakonec unaveně klesne do její náruče...

Když se přítomné dámy zasmály, zkusili jsme společně zapřemýšlet, jakou jinou píseň o mateřské dovolené známe, i když já předem věděl, že žádnou. O mateřské dovolené se nepíše a neskládá. O vojně ano, o lásce ano, snad o všem, co má i nemá smysl, se zpívá, ale mateřská dovolená nikoho z textařů nebo písničkářů nezajímá.

Není to zvláštní? Ani známý Werichův „work song“ z padesátých let Ten dělá to a ten zas tohle o práci žen na mateřské nepojednává, a to se tam přitom vyjmenovává kdejaké řemeslo...

Paní Jiřina nám to vysvětlila. Za práci se totiž u nás dodnes uznává většinou jen to, co vychází z teorie Karla Marxe o vzniku nadhodnoty. A protože jsme, ať chceme či nechceme, pořád ještě dědici zvulgarizovaných myšlenek tohoto německého bohéma z poloviny devatenáctého století, poměřujeme často veškeré lidské snažení finančním ziskem. Kdo něco dělá, ale nevydělává, ten se zkrátka nepočítá, ten si odbory nezaloží, stejně nemůže stávkovat, nemá za co...

Pomáhat jen tak, starat se jen tak, dávat se jen tak, to je naštěstí povoleno, ale když to tak berete, sama práce budiž vaší odměnou.
Diskuse se úspěšně rozběhla a často a poměrně vášnivě do ní zasahovaly i různé hlasy z publika. Většina z nich značně radikálně žádala, co má udělat „stát“, co musí „naše společnost“...

Osm statečných (s jedním kojencem v náručí) se od kulatého stolu občas naléhavě ptalo: A kdo to je ten stát? Kdo je to ta společnost?

Mimochodem: stát to neplatil, ale protože to zatáhla Evropská unie, tak jsem tam nebyl jen tak a měl jsem se toho večera náramně dobře.

Zpěvník Jana Buriana /1/ - psáno pro Týdeník Rozhlas