Před dvaceti lety jsem v rámci pravidelného psaní fejetonů napsal (do LN) úvahu o budoucnosti písničkářů. Po deseti letech k tomu pak přidal komentář (do Neviditelného psa) - a dnes přidávám pár řádků ze současnosti... Co vy na to?

FOLK JE OPRAVDU MRTEV?
4.2.1991:
"O čem teď budete zpívat, když už nejste proti?" ptají se dnes často studenti žurnalistiky písničkářů.
"Písničkářské řemeslo se asi vytratí," prorokuje jeden z mých kolegů.
"Máte nějaké nové písně?" zeptal jsem se na letním festivalu několika folkových hvězd. "Neprovokuj," šťouchali do mě.
"Folk je mrtev," říkají jiní, zejména muzikanti.
(Já jsem taky tuhle zjednodušující větu několikrát použil, většinou ovšem spíš při poslechu nějaké mizerné rockové kapely.)

Legendární protestní zpěvák Karel Kryl prý v Bráníku prohlásil:
"Stanu se prvním politickým vězněm Václava Havla!"
Není zrovna tohle jedna ze smrtelných křečí folku?

V létě na koncertě na Helfštýně jsem mluvil s jinou legendou - s Oldřichem Janotou. Řekl: "Někde jsem četl, že se starým systémem odchází i to dobré, co v něm bylo."

Je folk skutečně mrtev? Už před lety jsem napsal, že pro mne slovo folk zemřelo, respektive mi bylo ukradeno. Jako řada jiných slov. Od té doby používám téměř výhradně místo označení "folkař" slovo "písničkář", ale nejde přece jen o slovíčka. Kolikrát dneska skládáme své věty z ukradených slov... Klidně bych to i s "folkem" znovu zkusil, jen nevím, jestli už není pozdě.

Folkaři dnes stojí před naléhavou nutností něco se sebou udělat. Doba krásného amatérismu, kdy stačilo vzít kytaru a statečně a falešně zpívat moudrosti, je pryč. V nenormální době došlo i k nenormální situaci: Zpěváci s kytarou (klavírem, harmonikou či houslemi...) zaplňovali stadióny a stávali se populárními odbojníky...Jejich "odbojnická" funkce zastiňovala jejich uměleckou zodpovědnost.

Dneska na mě my folkaři působíme jako partyzáni, kteří vyšli po válce z lesa. Máme nejen trochu komické oblečení, které už se nenosí. Jsme nejen vyčerpaní a ukoptění. Divná je i naše mluva, jsme zkrátka po všech stránkách zaostalí protože, zatímco jsme nebyli doma, svět udělal několik kroků jinam (doufejme vpřed).

A to ještě není všechno: Jakmile někdo z nás začne zkoušet cosi neobvyklého, nejspíš narazí na našeho nepřipraveného posluchače. Ten je stejně zdeformovaný a zlenivělý, jako jsme my sami.

Nové osobnosti se rodí, ale není o ně většinou žádný zájem. Výjimkou budiž Hutkova firma Šafrán. Uspořádala celkem v tichosti další ročník soutěže nekonformních písničkářů o Ptáka Noha a teď chce jít do studia a na trh s elpíčkem folkových nadějí - Františka Jančeho, Jana Jeřábka, Jana Zubryckého a několika dalších. Hutka možná na desce nevydělá, ale tento ediční počin snad i právě proto vzbuzuje naději. A tak, kdybych chtěl dnes skončit banálně, napsal bych:
"Folk je mrtev, ať žije folk!", ale já to radši nenapíšu.

2.2.2001:
(Po deseti letech)

Když po sobě čtu tyto řádky, zjišťuji především, že mi to slovo „folk“ připadá ještě méně důležité než před deseti lety a marně se snažím vzpomenout, kdy jsem je naposledy použil.

Za těch deset let se nám do slovníku vetřely nové pojmy. Třeba „onlajnovat“ nebo „sejvovat“. Když jsem natáčel svou poslední desku a museli jsme „dilítovat ten nojs“ bylo to brutální… Zkrátka náš jazyk se denně apdejtuje, ať nám to připadá chucpe či nikoli.

Značně konzervativní folkové publikum, které ještě před pár lety pískalo, když hudebníci přinesli na pódium elektrické nástroje, dnes musí čelit vpádu multifolku – „světové hudby“ zvané „world music“ (proplétání hudebních kořenů z různých koutů světa), kdy na jeviště přitáhnou přímo odkudsi z pralesa či stepi divoši vyzbrojeni syntezátory a počítačovou technikou.

Já mám trochu bezpečnější auto, než jsem míval. Jezdím pravidelně do malých klubů po celé republice, chodí tam tak od dvaceti do sto dvaceti diváků, nezhasínám v sále, abych viděl na lidi a mohl si s nimi při představení líp povídat. Sedím u klavíru a zpívám své písničky. Jestli tomu chcete říkat folk, tak mi to nebude vadit…
Jan Burian

3.2. 2011:
(Po dvaceti letech):

Slovo „folk“ už skoro nikdo nepoužívá. Ze žánru, jehož představitelé naplňovali amfiteátry se stal menšinový, okrajový jev nejen ve společnosti, ale i v hudbě.
Je to ale trochu jako když se vykácí les, mezi poraženými stromy sem tam ale naprosto nezadržitelně vyrůstají nové. Neříkáme tomu „folk“, ale hrajeme písničky. Ty jsou asi nezničitelné. Prostě je lidi potřebují, i kdyby se je snažili dramaturgové Radiožurnálu otrávit sebevíc.

K legendám, které pořád ještě tvoří a vystupují (Voňková, Homolová, Merta, Hutka, Třešňák, Dědeček, Smrž, Janota, Koubek aj. aj.) přibývají noví písničkáři (Šteflíčková, Palková, Kamberská, Xindl X, Baumaxa, Pýcha, Bystrov, Adam Rut, Trchová aj. aj.) a přestože rozhlas a televize je prakticky ignorují (snad kromě dvou „hitů“ Xindla X), les vzniká pohádkový, plný divů a zázraků a píseň je, jak se zdá, nesmrtelná.

Kdybyste mi nevěřili, znovu vás zvu: podívejte se například na www.osamelipisnickari.cz nebo-li webové stránky volného sdružení osamělých písničkářů nebo rovnou přijďte do břevnovského klubu Kaštan, kde hrají každý měsíc – vědí o čem a jak: o životě a poctivě... Jestli jste zrovna pro a nebo jste proti, to je v tomto případě asi dost jedno. Nebo ne?
Jan Burian