(něco osobního)


Poprvé jsem ho spatřil v Platýzu, na malém nádvoříčku v centru Prahy. Bylo těsně před „vstupem“ pěti armád na naše území – srpen 1968. Mně bylo šestnáct, jemu dvaadvacet. Měl kalhoty z pytloviny, dvanáctistrunnou kytaru a sešit s texty, v nichž psal o tom, jak chtěl chytit vítr a že nedokáže zahnat hlad indických dětí, a proto sám před sebou ztrácí cenu. Byla to z mé strany láska na první pohled.

Na koncertech sdružení Šafrán v polovině sedmdesátých let zpíval mimo jiné o tom, jak astrolog s rozevlátou šálou kráčí ulicí, a já jsem toužil být jako on. O dva tři roky později jsem chvíli pracoval jako hodnotitel písní v hudebním měsíčníku Melodie a v „konkurenci“ všech těch Olympiků a Gottů jsem musel bez váhání udělit Vladimírově písni Zem voní dřevem maximální počet pět hvězdiček. Jinak to nešlo – on zpíval o životě, oni vyráběli „hity“.

Pak jsem se také já stal potulným písničkářem, občas jsme se potkávali někde na cestách, párkrát si zahráli po koncertě ping-pong. Devadesát procent jeho krásných písní se nedalo sehnat jinak než na pokoutních nahrávkách z různých koncertů. Jeho kolegové Hutka a Třešňák byli vyštváni ze země, Vladimír se s obdivuhodnou neústupností pohyboval na hranici ilegality a psal a hrál a zpíval.

Když jsem míval pocity beznaděje, poslouchal jsem ho z magnetofonu a pomáhalo to. Byl pro mě opěrným bodem a jakmile zapěl o vlasatém andělovi, který skákal z věže, nebo o milencích v metru, všechno pokřivené dobou se ve mně rovnalo a čistilo. Byl mým ukazatelem v mlze...

Když měl zakázáno zpívat na slavném koncertě v Lipnici nad Sázavou, kde se poprvé po devatenácti letech objevil na veřejnosti Václav Havel, vystoupil na pódium a mlčky zatančil. Pět tisíc lidí včetně policejních psovodů nemohlo nepochopit, co tím chce sdělit.

V osmdesátém osmém roce se začalo rozjasňovat a gorbačovský Zdenko Pavelka nás pozval k rozhovoru do redakce Tvorby. Za doprovodu komunistického redaktora jsme s Mertou a Mikim Ryvolou vstoupili na dvůr Rudého práva, Vladimír se rozhlédl a na úvod interview pravil: „Já si to tady musím pořádně prohlédnout, abych se tu vyznal, až sem půjdu příště se samopalem.“ Tak nás ta věta rozparádila, že jsme Pavelkovi řekli, co si opravdu myslíme, a rozhovor nikdy nevyšel...

Na počátku prosince 1989 jsme spolu opět vystupovali na jedné scéně – na tribuně na náměstí Svobody v Bratislavě, když se tam stovky tisíc občanů rozžehnávaly s totalitou. Pak zpíval i na Václaváku a na Letné.

Po převratu jsme se většinou hádali o to, co je vlastně posláním písničkáře a jestli patří spíš na stadion, nebo do malého klubu. Doba brzy rozhodla za nás...

Nikdy jsme se příliš nesblížili, protože jsme úplně odlišné a nesourodé povahy, ale tak to chodí. Nejlíp mi s ním bylo, když mě učil hrát správně backhand nebo když jsem zůstal sám s jeho deskami, kterých od té doby vydal hromadu, většinou vlastním nákladem. Nejskutečnější se mi zdá ta, co loni vyšla v Galénu.

Minulý týden jsem zničehonic uslyšel Vladimírův hlas na stanici Vltava. Bylo to příjemné překvapení, protože na rozdíl od skupiny Olympic nebo Gotta se dnes jeho písničky v rozhlase normálně nehrají. Hlasatel oznámil, že Merta bude mít velký koncert na oslavu pětašedesátin. Asi tam půjdu, čas hrozně prchá a zkusím zase jednou chytit vítr...