aneb

Co je podstatné a co ne.

Ležím ve vířivce a užívám si proceduru, které se zde, v „mém“ rehabilitačním zařízení, říká „vodoléčba – celotělová vana“.

To slovo „celotělová“ je trochu nadnesené, protože mi z vody kouká minimálně půlka hlavy a občas i prsty všech končetin, ale nebuďme malicherní, je to zanedbatelný detail. Spíš mi vadí, že i tady vyhrává rádio a krmí nás, pacienty, nepříjemně hlučnou neinteligentní hudbou. Že za závěsem v sousední vaně začal nějaký pán hlasitě mluvit, ba – při vší úctě – žvanit nesmysly. A tak se rozhoduji pro únik z této reality do jiné a nořím uši pod bublající hladinu.

Rázem se vše mění. V hlavě mi šumí voda jako nějaká výhrůžná experimentální hudba, jako zvuky z vesmíru, a pozornost od vnějšího světa se okamžitě obrací kamsi hluboko dovnitř. (Skladatelsky by se to asi využít nedalo, i když by to mohlo být zajímavé: posluchači na koncertě by totiž museli ležet ve vířivkách, jenže to by se prodražilo, konečný efekt by také nebyl jistý... Nejhorší je nuda z experimentů pro experiment.). Ponořit uši pod hladinu má v tomto případě jediný význam – únik a nastolení odlišných životních hodnot.

Člověk se poměrně náhle ocitne jaksi sám se sebou. Celé to trochu připomíná pobyt v matčině lůně, i když tam určitě nebyl takový kravál. Tuhle vzpomínku nejspíš vyvolává příjemná vlažná voda proudící v záhybech trupu a mezi půlkama, vzdáleně se navrací ten miniaturní pocit stavu beztíže, to prenatální laskání a pohupování...

„Plavu si, ani nevím jak, vždyť nemám prsa, nemám znak, mám jen hlavu plnou ideálů...,“ napadá mě, ale zcela jistě vím, že takhle to Jiří Suchý nemyslel.

Rozdováděné bublinky atakují ušní bubínky tak naléhavě, že opravdu není možné soustředit se na cokoli, co pochází ze světa nad hladinou – z rádia, z úst pána od vedle...

A tak se všechno, co se stalo v tomto týdnu tam kdesi nahoře, vzdaluje. Zemětřesení v Japonsku, přepadení veřejnoprávní televize ozbrojenci vojenské policie, uveřejnění portrétu zavražděného děvčátka na titulní straně takzvaně seriózního týdeníku, předvolební žvásty na sjezdu jedné politické strany – všechna tahle hrůza slábne a do mozku zvolna dobublávají úplně jiné zvěsti, mnohem méně konkrétní, avšak také naléhavé.

Možná jsou to signály dokonce potřebnější, neboť člověk neustále bombardovaný takzvanými informacemi najednou nečekaně ustrne a dochází mu, jak křehké jsou hranice naší existence a jak jiné je to vše za nimi...

Ležím ve své lázni a myslím na to, jaké jsme to bytosti, my, kteří obýváme tuhle planetu v této chvíli mezi minulostí a budoucností, která se nám neustále ztrácí jako písek mezi prsty. Samozřejmě vím, že takové úvahy k ničemu podstatnému nevedou, možná kdyby ta přítomnost trvala déle než nepatrný zlomek vteřiny nebo kdybychom byli schopni lépe si zapamatovat, odkud přicházíme, kdo jsme a...

Logicky ztrácím nit, a tak si začnu vymýšlet absurdity, abych si odpočinul – třeba dvanáct vířivek vedle sebe a v nich dvanáct apoštolů té strany, která má zrovna volební sjezd. Dvanáct naháčů (asi i jedna obnažená dáma, nevím, kolik žen jim ty jejich kvóty předepisují) s ušima ponořenýma ve vodě bloudí po vnitřním vesmíru... Představuji si, na co asi myslí, když nás, až vyhrají volby, takzvaně povedou. A mohou vůbec někoho někam vést?

Naštěstí budíček u vířivky zacinká právě včas. Přichází sestřička, aby mi decentně sdělila, že musím z vody.
K čemu to je, taková vířivka, bleskne mi hlavou ve chvíli, kdy se zvedám a snažím se neplácnout sebou zpátky. A jakýsi střízlivý hlas odpovídá: Je to dobré na ty tvoje záda, tak přestaň fantazírovat a oblékni se. Za chvilku tě čeká magnetoterapie. To teprve bude mystický zážitek!

(psáno pro Týdeník Rozhlas)