aneb

O pozvolné mentalizaci

V portugalském kraji Alentejo je tempo života tak pomalé, že prý tam rozeznávají jen tři rychlosti: pomalu, ještě pomaleji a stop! Také byznys se tam dělá trochu jinak. Dejme tomu, že jste majitelem pozemku s korkovými duby; Portugalsko je totiž největším producentem korku na světě. Kůra z těchto stromů se může oloupat jednou za devět let, tomu se pak říká „mít dobrý rok“ – ale dalších osm let čekáte, až se strom znovu obalí...

Nicméně i v Lisabonu, který podle Alexandra von Humboldta patří spolu s Neapolí a Prahou ke třem nejkrásnějším městům na světě, se čas projevuje jinak než u nás. Kdybych viděl Wendersův film Lisabonský příběh před svou první cestou do Portugalska, nikdy bych některé scény nepochopil. Třeba tu, v níž se hlavní hrdina potřebuje zeptat někoho na cestu, a tak si stopne tramvaj. Tramvaják vystoupí z vozu, poradí mu, pak klidně zase nastoupí a pokračuje v jízdě. U nás by to nejspíš skončilo lynčem, ale vlastně neskončilo, tramvaják by prostě nezastavil, dokud by nevypukla stávka...

Zcestovalejší kamarád mi kdysi radil, že když chci jako „seveřan“ v Portugalsku přežít, musím se s tímto způsobem vnímání času „mentalizovat“, a já teď jeho rady hojně využívám. Třeba když si jdu v Lisabonu koupit na poštu známky na pohlednice. Nejdřív se naivně zaraduju, že jsem ve frontě druhý, ale po dvaceti minutách, během nichž prodavačka střídavě odchází dozadu něco řešit se šéfem, telefonuje, domlouvá se s paní přede mnou, jestli jí ty známky vyhovují, a protože samozřejmě nevyhovují, jde hledat nějaké jiné, které zaručeně někde musí mít, si mumlám: Uklidni se, buď tohle zvládneš, nebo jezdi do Německa, tam si ty svoje známky koupíš v automatu...

U nás doma máme také tři rychlosti. Tu první, asi tak dvě stě i víc kilometrů za hodinu, si vychutnávají majitelé nejsilnějších vozů, a to v lepším případě někde na dálnici, v horším úplně kdekoli, kde je to popadne, třeba v centru města cestou z večírku. Podle toho také vypadá i jejich byznys: dramatická hra ohromujících čísel, jednou jsi dole, jednou nahoře – a život plyne jako voda...

Druhá rychlost je v podstatě každá mezi těmi jejich dvěma sty a povolenou padesátkou. Tu využíváme my, kteří se nechceme svazovat přílišnými pravidly, protiví se nám policejní kamery a vůbec – nemáme rádi, když nám někdo něco nařizuje a nějak nás omezuje, a tak se sem tam vydáváme na silnici v protisměru a také naše vydělávání peněz se tomu podobá. Pracujeme nejraději „bez papírů“, nesnášíme regulérní výběrová řízení, a když se nikdo nedívá, občas něco s gustem ukradneme.

Naši třetí rychlost vesměs používají občané, kteří se bojí vydat rychlostí číslo dvě a dodržují zákony jen proto, že by je při jejich porušování určitě chytili. Jenže při troše štěstí můžete stále ještě zaregistrovat i zvláštní vymírající druh lidí zvaných poctivci, kteří jaksi sami od sebe či v důsledku dobré výchovy tuší, že nějaká pravidla dodržovat musíme, abychom vůbec měli šanci přežít. Jedině díky nim ještě můžeme zažít ty krátké, leč intenzivní okamžiky, kdy si říkáme, že život není zase tak špatný...

Tuhle myšlenku ale, vážení, nepochopíte hned, s tou se u nás musíte pozvolna mentalizovat.




(psáno pro Týdeník Rozhlas)