aneb

Máme se dobře

Island je pro nás v mnohém záhadná země, s českým mozkem musíme pracovat hodně rozvážně, abychom něco z ní pochopili.
Můj přítel Hjörtur mi například vyprávěl, že od dětství pracoval a mimo jiné se staral o vlastního koně. Když narazil na nějaký problém a přišel s ním za rodiči, nepomohli mu. Že prý si s tím přece poradí sám...

Ředitel etnografického oddělení Národního muzea Arni Björnsson říká v rozhovorech novinářům, že Islanďané sice nevěří na skřítky, ale rozhodně nevylučují jejich existenci. Dvě dámy ve městě Hafnarfjördur se skřítky dokonce rozmlouvají a nejméně jedna z nich organizuje výlety, na nichž mají turisté možnost skřítky navštívit a případně s nimi pohovořit, pokud na ně narazí pod kameny...

Režisér Baltasar Kormákur nakonec všechno uvedl na pravou míru, když prohlásil, že je přece jedno, jestli máte skřítky v domě, anebo jen ve své hlavě. Život s nimi je přece mnohem zajímavější.

Starosta Reykjavíku Jón Gnarr, zvolený do funkce zoufalými voliči v době krize, je recesista a kabaretní komik. Neplní předvolební sliby, neboť jedním z jeho slibů bylo právě to, že je prostě plnit nebude. Přesto, jak se zdá, není horším starostou, než byli jeho předchůdci – přinejmenším dokázal zviditelnit Reykjavík v zahraničí.

To je dnes zapotřebí, Island se totiž kvůli několika soukromým osobám, které způsobily tamní finanční krizi, dostal na britský seznam zemí, v nichž vládne finanční terorismus. Byla to asi ta největší urážka, jíž se ostrovanům dostalo od středověku, kdy jakýsi cizinec napsal, že v sopce Hekla je brána do pekla a Islanďané k němu mají blízko.

Když vybuchne sopka, většina Islanďanů neprchá (stejně není kam), ale jedou se co nejrychleji podívat k vulkánu. Všichni se pak předhánějí v tom, kdo byl blíž a kdo má hezčí fotografie. Na začátku letošního července smetla povodeň z ledovce Mýrdalsjökull most na hlavní silnici – byl opraven nikoli za dva týdny, jak se s obavami předpokládalo, ale doslova za pár hodin...

Vzpomínám, jak mi den po minulém velkém zemětřesení napsal islandský přítel Haukur: „Máme se dobře.“ Znáte nějakého Čecha, který by podobně reagoval na přírodní katastrofu?

I teď, v době krize, si tu nikdo na nic nestěžuje. Krize má mimochodem jednu výrazně pozitivní stránku: rovnají se žebříčky hodnot. Oživuje se kultura a tradice, národ, který se pohyboval s lehkostí baleťáka ve virtuálním světě peněz, se opět staví pevněji na zem a vrací se do světa reálné ekonomiky. Přesně se tu naplňuje heslo, že krize může být šance.

V přírodě tu můžete pozorovat jednotlivé geologické vrstvy, protože na Islandu je málo stromů. Při studiu historie zjistíte, že podobně se to má s lidmi. Každý má své jméno zaznamenáno v databázi Islanďanů a může si vyhledat předky třeba až do devátého století. Všichni tu nakonec mají svůj nekrolog v novinách.

Před mnoha staletími se členové některých rodin mezi sebou rvali o moc a v bitvách se kamenovali; neměli totiž střelné zbraně. Ve stejné době ovšem členové jiných rodin zapisovali všechno, co věděli, na telecí kůže, které jsou dnes na seznamu památek UNESCO. O těch rváčích už se moc neví...

Každé léto se vracím domů s hlavou plnou Islandu. A každé další jaro se nemohu dočkat, až se tam vyrazím nadechnout.