aneb

Kde to vlastně jsme?

Na letišti v islandském městě Keflavík někdy v noci čekám na turisty, kteří cestují z Prahy. Občas tam se mnou postává jeden z kolegů průvodců a sem tam pronese něco zajímavého.
„Jsem poslední univerzál!“ pravil nedávno. Chtěl tím vyjádřit, že dokáže provádět turisty po všech zemích světa.

Svým způsobem ta věta symbolizovala přístup některých lidí ke světu a k cestování po něm.
Minulý týden připlula do východoislandského rybářského městečka zaoceánská loď plná turistů, kterých bylo asi třikrát tolik než místních obyvatel. Po skupinách je dopravovali na břeh, kam jsme zrovna dorazili během našeho putování kolem islandského pobřeží. Nikdo z nich neměl hotovost v místní měně a někteří se rozčilovali, že nemohou platit kartou, kterou se přece dá platit všude! Jeden se mě ve frontě na kávu bezelstně zeptal:
„Prosím vás, ve které zemi to jsme?“
Došlo mi, že je to vlastně také „univerzál“, ideální klient mého průvodcovského kolegy...

S rozvojem koníčka, kterému se říká turismus, se zřejmě po této planetě pohybuje – či spíše motá – stále více podivných bytostí, které jako by nevěděly, co se s nimi děje.

Dovolená některých Japonců prý trvá čtrnáct dnů. Týden natáčejí kdesi ve světě, ten druhý pak sedí doma a stříhají filmy. Má to své výhody, říkám si, alespoň polovinu dovolené nikde nepobíhají s kamerami, ale jsou ve svých domovech příjemně izolováni a zřejmě i šťastni.

Pak je tu velká skupina polykačů kilometrů. Loni mi jeden z nich řekl, že Island zná, že tu najezdil terénním džípem 8000 kilometrů. Škoda že neexistuje nějaký tachometr, který by ukazoval stav našeho poznávání, to by pak bylo...

Dalšího polykače jsem viděl předevčírem. Sjel ze silnice a zastavil s džípem téměř na okraji skály. Ani nevystoupil z vozu, jen několikrát cvakla spoušť fotoaparátu a jelo se dál. Také to tu bude mít projeté.

Pro jiné soutěživé typy představuje Island něco jako závodiště. Cyklisté a dálkoví chodci si dokazují, čeho všeho lze dosáhnout v extrémních podmínkách. Mrznou a pak se uchylují do islandských chatiček první pomoci, kam se můžete zdarma schovat, když je nejhůř. Někteří tak šikovně ušetří za ubytovnu, ti vykutálenější si z chat odnášejí i vítězné trofeje ve formě islandských svetrů. A představte si, občas se tam nacházejí i peníze, které tam někdo před nimi nechal za to, že mohl zkonzumovat něco ze zásob potravin. A pak že Island není země pokladů!

Češi se ostatně před několika dny dostali na stránky islandských novin. S asi nejsilnějším terénním autem, jaké po Islandu jezdí, projela skupina turistů těžkým úsekem vodou na okraji jednoho hlubokého jezera. Jenže něco tomu pořád chybělo.
„Chtěli si to zdokumentovat,“ pravil později majitel cestovky. Když projížděli stejným místem podruhé, utopili ten skvělý stroj v jezeře a všichni islandští řidiči nad nimi kroutí hlavou...

Turisté jako by někdy ztráceli rozum. Kvůli dobré fotografii by snad byli ochotni umřít. Především je třeba mít vše „zdokumentováno“, kdo si má jinak pamatovat, ve které zemi vlastně je...