aneb

O sportu

Nechce se mi psát o politice. Především to neumím a nebaví mě to; zároveň mám pocit, že žádná skutečná politika v mém okolí vlastně neexistuje a jsou to všechno jenom pavlačové příběhy. A taky jsem stále ještě duchem na Islandu, odkud jsem se vrátil před dvěma dny.

Na Islandu, který má pouhých 320 tisíc obyvatel a kde je většina povrchu zemského nezalesněná, je všechno na první pohled jakoby přehlednější a jasnější než v jiných zemích. Když tam ovšem člověk jezdí častěji, zjišťuje, že to je jen zdání. Opravdové problémy jsou totiž složité všude na světě a žádný ráj jednoduchosti neexistuje. Snad jen v hlavách populistických politiků a jejich voličů...

Nechce se mi psát ani o islandské politice, chce se mi psát o sportu.
Sportovní život přece dokáže poodhalit mnohé sympatické i třeba podivné rysy národní povahy.

U Islanďanů především neuvěřitelnou houževnatost a vůli: v poslední době se tam rozmáhají běžecké a plavecké závody v drsné přírodě a příslušníci tohoto malého národa v nich dosahují neuvěřitelných výsledků. Například v terénním běhu o délce 55 kilometrů přes hory a doly z místa zvaného Landmannalaugar do Þórsmörku překonávají běžci v prvních deseti kilometrech převýšení asi 500 metrů, během druhé desítky jednou tolik, pak se čtyřikrát brodí přes řeky, z nichž jedna je až metr hlouboká, běží se sněhem, ledem...

Závodu se v posledních letech účastní asi dvě stovky lidí a v roce 2009 ho Þorbergur Íngi Jonsson uběhl za čtyři hodiny dvacet minut. Ženský rekord je o hodinu delší. Naopak v tříkilometrovém plaveckém závodě v mořské vodě o teplotě 11,4 ˚Celsia z pevniny na ostrov Hrísey, který se konal poprvé v roce 2006, obsadily ženy první a třetí místo.

Po vítězství Itálie na mistrovství světa ve fotbale vystoupil trenér islandské reprezentace, která krátce před šampionátem Italy porazila a řekl: „Není divu, že vyhráli, když jsme je to naučili hrát!“
V tom prohlášení byla obsažena typicky islandská směsice roztomilého humoru a národní hrdosti.

Ale jsou i brutálnější příběhy:
Koncem osmdesátých let se proslavil silák Jón Páll Sigmarsson. Čtyřikrát za sebou zvítězil na mezinárodních soutěžích, až byl v roce 1987 jmenován „nejsilnějším mužem všech dob“. Bylo to sice v mírně řečeno nezvyklé sportovní disciplíně, kdy někdo ohýbá železo, případně vlastní muskulaturou zadržuje start letadla či lokomotivy, ale svaly Jóna Pálla se staly skutečně proslulými. Jejich majitel rád používal úsloví, které se v islandštině rýmuje a dalo by se přeložit asi jako „Žádnej problém pro Jóna Pálla“, a to se brzy vžilo tak, že ho používal kdekdo a při jakékoli příležitosti.

Sportovec rozdával v médiích rady, jak se stát skutečně silným, vyprávěl o tom, jak jeho síla pramení z toho, že je potomkem vikingů a valkýr a že ho matka od útlého dětství krmila jejich tradičními pokrmy...

Pak náhle zemřel na předávkování anaboliky a rok nato skonal ze stejných důvodů i jeho trenér. Řekli byste, že se po takovém nešťastníkovi slehne země, že se všichni budou snažit na takový trapas zapomenout, ale svět není tak krutý. Úsloví „Žádnej problém pro Jóna Pálla“ se vžilo natolik, že se používá dodnes. A málokdo si asi uvědomí, že má i druhý, hořký a ironický význam...

Vsadil bych se, že i někteří bankéři a politici, kteří později zavedli svou zemi do finanční krize, jeho úsloví také používali.
No vidíte! A pak že nenapíšu o politice...
Žádnej problém pro Jóna Palla!