aneb

O buranství v Čechách

Slovo sponzor ve slovníku cizích slov z osmdesátých let chybělo. Jen pro strýčka Příhodu jsem se podíval i do Trávníčkova Slovníku jazyka českého, ale tam mezi slůvky spontánní a spor nic takového ani nemohlo být, není to přece české slovo...

U nás se kdysi používalo označení mecenáš, podporovatel umění a věd, které upomínalo na starořímského diplomata a dobrodince G. C. Maecenata.

Dnešní sponzoři se od mecenášů bohužel liší. Většina z nich se snaží prostřednictvím projektu, do něhož „investují“, „zviditelnit“, ti odvážnější a bezohlednější si sponzorství pletou s byznysem a rádi přímo diktují, jak a kým má být projekt realizován.

Jednal jsem v životě s různými sponzory, ale potkal jsem naštěstí i několik mecenášů. Vždycky jsem měl pocit, že to jsou lidé, kteří mají vzácně srovnaný žebříček hodnot. A to ani nemusím vytahovat hned nejtěžší kalibr, starožitníka Reinera Kreissla, muže, který mimo jiné věnoval v roce 1994 České republice zcela nezištně svou unikátní sbírku 1225 kusů anatolských koberců.

Někdy je mnohem působivější docela obyčejná drobná nezištná pomoc, která nevchází do historie ani do paměti národa.
Prodejce škodovek v islandském městečku Kópavogur mi nejdřív ukázal staré fotografie našich tudorů a sedanů na chodbách svého podniku a pak mi předal klíče od auta se slovy: „Až budete za dva týdny odjíždět, nechte auto venku a klíče uvnitř. Šťastnou cestu.“
To bylo všechno. Mohl jsem se mu odvděčit jedině svou knihou, kterou jsem o Islandu napsal, ale tu určitě nečetl. Vyšla jen česky...

Poměry v České televizi se po roce 2000 změnily a po deseti letech spolupráce mi dramaturgie vzkázala, že jestli chci i nadále mít svůj pořad, musím si na něj sám sehnat peníze. Toužil jsem svůj cyklus Posezení zakončit nějak důstojně, a tak jsem opravdu šťastně přijal nabídku pana Š., který zaplatil ze svého půlhodinový pořad o písničkáři Jiřím Smržovi.

Když pak televizní pracovníci žádali mého „sponzora“, aby jim poslal své logo do titulků, šokoval je, když řekl, že žádné logo nikam dávat nechce, že ho těší, že je ten pořad na světě...
Proč to všechno píšu?

Protože mecenášství je důležité a bez něj by spousta věcí, které stojí za to, nevznikla. A také sponzoři – ti, kteří nemají postranní zájmy a působí jim radost, že mohou pomáhat něčemu, co sami vytvořit nedokážou – jsou zapotřebí.

Jen je třeba konstatovat, že ačkoli ta krásná móda fialových sak a bílých ponožek už skončila, vůbec to neznamená, že nastal konec buranství v Čechách. Někdy se dokonce zdá, že naopak. Kvete pod značkovými košilemi.

Tak třeba výroční knižní ceny u nás platí majitelé minerálek, ale rádi si nadiktují nějaké ty podmínky, a tak potom například autorka bulvárních titulů předává prestižní uměleckou cenu Kniha roku. Nikoho to ale nezarazí, alespoň ne natolik, že by na to upozornil, neboť co kdyby pramen bohatství z minerálek náhle vyschl...

Mecenáštví, jak by vám potvrdil ten starý Říman, je činnost krásná, ušlechtilá a povznášející. Ani sponzorství není činnost marná, jen nesmíte, pánové, při té hostině chtít ještě nahlas mlaskat...