aneb

Novoroční přání všem, kteří nechtějí být "jako oni".


Deset let po jedenáctém září, 11. dubna 2011 vytvořil prezident Klaus nejpodstatnější video roku a pobavil celý svět.

Někteří moji turisté – provádím je každoročně například po Islandu - to zřejmě pochopili jako signál, a začali po letech znovu krást jídlo při snídani na švédských stolech.

Recepční v hotelu v městečku Hella mi to tlumeným hlasem sdělil. Tak, aby to neslyšeli příslušníci ostatních národů. Byl to Slovák, měl pochopení...

Na obranu svých turistů musím ale konstatovat, že těch, co kradli, byla drtivá menšina. Stačilo to k ostudě, ale ne k tomu, aby člověk zavrhl celý náš národ.

Máme prostě jen prezidenta s pomateným hodnotovým žebříčkem a jsme tak trochu náchylní řešit problémy zjednodušeně. Klesáme v žebříčcích zkorumpovanosti níž a níž, a to se navíc moc neměří otrávenost a skepse obyvatelstva, neřku-li míra bezradnosti, co s tím vším udělat a jak to vylepšit.

Životní úroveň pořád ještě neklesá natolik, abychom museli přestat utrácet v předvánočních nákupech, a možná si také úplně nejsme jisti, co to ta životní úroveň vlastně je, a všechno přepočítáváme na peníze. To je, jak známo, poněkud povrchní způsob myšlení. Na rozdíl od kulturnosti, která se penězi vyjádřit nedá.

Ovšem tento způsob hodnocení života funguje a taky ho spousta lidí uznává. Radši si koupí značkové boty než román od Dostojevského. Tak ať, jejich škoda...

Ale pořád ještě tu s námi žije hromada kulturních, inteligentních, citlivých a krásných lidí, na to bychom neměli zapomínat.

Zažil jsem jich v tomto roce zase hodně, neboť mám to štěstí, že se s nimi potkávám například na svých koncertech. Ty koncerty nejsou pro každého (proto taky nemám značkové boty), ale k mému stálému nadšení přilákávají právě takové spoluobčany, které potřebuji poznávat, abych neztratil naději a nemyslel si, že se všichni v naší zemi z uvažování nad penězi zbláznili.

Vzpomínám často na větu z Godardova Bláznivého Petříčka, kterou ještě než se rozpoutá tragický děj filmu, pronese hlavní hrdina ústy Jeana-Paula Belmonda: Některý den je jako uhranutý, člověk potkává samá hovada, a tak se začne dívat do zrcadla a pochybovat i o sobě.

A musím chápat některé své přátele, že když se člověk dostane do izolace, začne si myslet, že je chyba na jeho straně. Ale není.

Žijeme opravdu s vysokým procentem „hovad“ kolem sebe, ale musíme se s tím nějak humánně vyrovnat. A hlavně nebýt jako oni. Vzpomínáte, to bylo kdysi takové heslo. A já mám to štěstí, že se mohu léčit ve společnosti svého publika, to se tedy mám...

Funguje to i v Praze, ale nejsilněji pociťuji blahodárný účinek diváckého léčení v malých městech.

Leckde se lidé shlukují do zajímavých občanských sdružení, nepořádají jen koncerty, ale dělají dohromady spoustu věcí. Organizují akce pro děti, besedy, přednášky nebo vlastivědné vycházky.

Jsou místa, kde lidé dokonce přiznávají, že mají rádi své zvolené zástupce, a kde tito místní představitelé pracují pro jejich dobro. V televizi se o tom moc nedozvíte, to spíš, když někdo něco zpronevěří nebo zašantročí. Ale mám na to svědky třeba ve Velké Bystřici nebo v Třebíči...

Po malých městech také stále žije roztroušena spousta odvážlivců, kteří se tam snaží navzdory neradostné ekonomické situaci udržovat kulturní kontinuitu.

Často jsou to ti samí, kteří to dělali za minulého režimu, ale mnohdy se líhnou noví – knihovníci, ředitelé hudebních škol, zaměstnanci kulturních středisek, majitelé různých galerií, ale i hospod či čajoven, učitelé, hudebníci...

Mezi své léčitele zahrnuji i publikum, které se rekrutuje ze studentstva na gymnáziích. Tam hrávám poměrně často a pokaždé bývám znovu překvapen, jak jsou ti mladí lidé chytří, nepodplatitelní, zvědaví a vůbec perspektivní. Navzdory tomu, že jsme zemí, která si školství moc nehledí.

Zkrátka, jak zpívá můj oblíbený zpěvák Petr Váša, který také nemá značkové boty a nekrade psací potřeby: Pořád ještě je tu naděje.

To jsem chtěl Vám napsat. Všem čtenářům Divadelních novin (i Vám ostatním) přeju šťastný nový rok.

Jan Burian
(psáno pro Divadelní noviny)