aneb

Léto uprostřed zimy



Kdybyste někdy náhodou chtěli do El Calafate, najdete ho v jižní Patagonii na argentinské straně And. Zatímco u nás mrzne a sněží, v tomto koutě světa vrcholí léto.

Turisté odjeli autobusem na výlet a já měl před sebou volný den. Slíbil jsem si, že se vypravím na prohlídku místního hřbitova. Cítím se na hřbitovech dobře, snad i duchovně. Hodnoty života a smrti tam člověk vnímá v jasnějších konturách a peníze tam nehrají takovou roli jako jinde. Kromě toho můžete na hřbitovech v cizině vycítit hodně z toho, co vám průvodce nikdy nepoví. Skoro jako by vás někdo pozval do rodiny...

Taxíkář s pisklavým hlasem nahlásil vysílačkou centrále, kam mě veze, a protože El Calafate není žádné velkoměsto, dohodli jsme se, když jsem za tři minuty vystupoval, že se pro mě za půl hodinky zase vrátí.

Vešel jsem bílými vrátky dovnitř, slunce pálilo jako pominuté, bylo poledne. Na hřbitově nebyl vůbec nikdo, jen jeden potulný pes se rozvaloval ve stínu na vyhřátém trávníku mezi dvěma hroby. Když jsem šel kolem, líně zvedl hlavu, co to jako má znamenat. Řekl jsem mu, ať klidně spí dál, a tak zavřel oči a už si mě nevšímal.

Pomalu jsem se procházel mezi bílými dřevěnými kříži, pestrými papírovými květinami, drobnými andělíčky, Ježíšky a soškami všeho druhu. Minul jsem velké bílé hrobky významnějších rodin ve městě a zastavil se u zasklených vitrín s urnami, které mi připadaly ve srovnání s tím, co už jsem na různých hřbitovech světa viděl, nejzajímavější.

Ta, která patřila památce člověka jménem Luis Daniel Sorrosua, mě opravdu překvapila. Pozůstalí mu do vitríny nanosili zřejmě to nejpodstatnější, co potřeboval, když byl ještě naživu – sošku krásného osedlaného bělouše, obrázek z rodea, baňku s nezbytným nápojem yerba maté, kovovou trubičku, jíž se usrkává, lístek velikosti kreditní karty s nápisem Buenos Aires, bonbon, zapalovač, otevřenou krabičku s cigaretami, popelník se dvěma nedopalky, pohár se znakem milovaného fotbalového klubu River Plate.

Na to poslední už jsem byl připraven, v Ushuaie na hřbitůvku jsem minulý týden narazil na dveře do hrobky, které byly označeny pouze znakem fanoušků konkurečního týmu Boca Juniors. Jména ani nápisy na nich nebyly, možná se ti nebožtíci nechali kolektivně rozptýlit za zpěvu klubové hymny, nevím.

Luis Daniel má oproti nim ve své vitrínce skutečný nadstandard, přesto místo jeho posledního odpočinku působí na člověka úplně jinak než třeba megalomanské hrobky na slavném hřbitově Recoleta v Buenos Aires. Ty paláce vzbuzují otázky, co vlastně chtěli jejich majitelé zbudováním takového hradu sdělit okolí. Že nežili marně? Že si vydělali a získali funkce, že to zkrátka někam dotáhli?

To život Luise Daniela z El Calafate vypadal nejspíš jinak: měl rád koně, cigára, fotbal a asi i lidi kolem sebe, protože všechny jeho oblíbené rekvizity jsou ve vitríně zjevně uspořádány s láskou a něhou... Určitý díl boží spravedlnosti v tom všem asi bude – do obrovské hrobky vzbuzující respekt a hrůzu si za vámi sotva někdo zaskočí jen tak na cigárko. A s Luisem bych si zapálil i já, který jsem ho neznal. A nejspíš by to nebyl ztracený čas...

Objednaný taxík se před hřbitov nedostavil. To by se mi třeba v sousedním Chile nestalo, tam taková domluva platí. Ale nestěžuji si. V Bolívii nebo v Paraguayi by mě třeba navíc i podřízli...

Tady mi za pár minut zastavilo jiné auto a za chvilku jsem byl v hotelu. Zrovna se vraceli turisté z výletu a teploměr v únorovém vedru ukazoval ke třiceti stupňům...