aneb

Boží ruka s. r. o.

Argentinský fotbalový bůh Diego Maradona dal, jak známo, ve čtvrtfinále mistrovství světa v Mexiku v roce 1986 gól rukou. „Byla to trošku Maradonova hlava a trošku boží ruka,“ prohlásil tehdy fikaně. Gól byl uznán, Argentina vyřadila Anglii a cestu k mistrovskému titulu měla otevřenou.

Když jsem teď odlétal do Argentiny na dvoutýdenní cestu s turisty, vzpomněl jsem si na to a „boží ruka“ se mi vybavovala každou chvíli. Kamarádka Hanka, která v Argentině žije, mi vysvětlila: „Lest tu znamená víc nežli čest.“ Je to prý jedna z typických místních vlastností – všichni tu Maradonovu ruku sice viděli, ale gól byl uznán a nenáviděná Anglie padla. Cíle bylo dosaženo. Autor podvodu a velký vítěz je po léta obdivován.

„Cestuješ do Argentiny,“ říkali mi známí, „budeš o tom psát?“ Nebudu, skoro nic o té zemi nevím, odpovídal jsem. Na to, aby člověk mohl psát o cizí zemi něco hlubšího, co má smysl, musí tam chvíli studovat prostředí, mluvit a hlavně pobývat s lidmi a tak dále.

Dneska sice kdekdo vyrazí někam na týden na dovolenou a hned je z toho kniha nebo aspoň zveřejněný deníček na internetu, kde se lze dočíst vše o pátrání po ztraceném kufru, případně se čtenář může nervovat u popisu míchání vajíček v ešusu. Nic proti tomu nemám, ale já bych to prostě chtěl dělat jinak.

V Argentině a také v Chile jsme cestovali po podobné trase jako jedenáct měsíců před námi prezident Klaus. A protože si na cestách vždycky najde trochu času, aby pokračoval ve svých Zápiscích z cest, mohl jsem srovnávat, co jsme viděli my, s tím, co tehdy viděl on. „Argentinci jsou elegantní a mimořádně dobře oblečení,“ napsal například do deníku Právo.

Ta věta se mi okamžitě vybavila, když jsem se vydal z hotelu na procházku a hned za rohem spatřil mimořádně dobře oblečeného chudáka, který spal v chatrči v parku. Měl kalhoty a tričko, na nohou tenisky, kolem byly odpadky. A čtyři sta metrů od prezidentského paláce jsme narazili na slumy plné tisíců mimořádně dobře oblečených lidí.

Samozřejmě že to je podpásová argumentace, prezident přece nemyslel všechny Argentince. Ale buď ty chudáky neviděl, nebo se mu nedaří zformulovat větu tak, aby byla pravdivější.

Z Argentiny se prezident odebral do Chile a tam předvedl známý kousek s protokolární psací pomůckou. Málokdo zapomene na Klausův výraz, s nímž pero pod stolem vsítil do kapsy, zatímco chilský prezident hovořil o vztazích mezi našimi zeměmi. Práci Klausovy boží ruky mohla po zveřejnění videozáznamu sledovat celá planeta – jen jsme se na rozdíl od Argentinců nestali mistry světa…

Fotbalový génius Maradona dal ve stejném zápase o tři minuty později ještě jeden gól: proběhl celým hřištěm docela sám a skóroval. Tato branka okouzlila celý svět a byla později vyhlášena nejkrásnějším gólem v historii fotbalových šampionátů.
Jak po uplynutí hrací doby ohodnotíme zmíněný trik našeho prezidenta? Také nás něčím okouzlí?

Jakýsi kreativní ředitel reklamní agentury prý prohlásil, že ve světě se nad Klausovým videem nevedou diskuse typu kradl – nekradl, ale lidé se jím baví, což je pozitivní reklamní sdělení... Mělo by nám to stačit?

Diego Maradona se v roce 2002 přiznal, že ta „boží ruka“ byla jeho, a o šest let později se za ni v Anglii omluvil. „Ale historii změnit nemůžu, jdeme dál, gól zůstal gólem, Argentina se stala šampionem a já byl nejlepším hráčem na světě,“ dodal, aby nezapřel sám sebe.
Tak co je pro lidi víc, lest, nebo čest?


(Psáno pro Týdeník Rozhlas)