aneb

O otázkách nevhodných a nežádoucích

Před nedávnem jsem prodělal „významné životní jubileum“, a tak mě pozvali i na několik rozhovorů do médií.

V Radiožurnálu sice nepustili žádnou mou píseň, ale při vyprávění o své nové desce jsem si zase mohl vyslechnout zpěváka Petra Koláře, uleželý hit skupiny Alphaville a píseň z filmu Pretty Woman, což také mělo svůj půvab.

Na ČT 24 i na Frekvenci 1 se mě pak moderátoři shodně zeptali, jak se dneska dívám na to, že jsme kdysi v televizním pořadu rozplakali mistryni světa v aerobiku Olgu Šípkovou. Asi je to důležitá otázka, tak se pokusím na ni odpovědět trochu zeširoka.

Mám za sebou zhruba sto padesát televizních rozhovorů s různými lidmi a vždycky jsem tu práci považoval za jakýsi doučovací kroužek života. Ty rozhovory se dají rozdělit na dva typy. První byla takzvaná Posezení, k nimž jsme si s režisérkou Janou Hádkovou zvali hosty, které jsem obdivoval a chtěl jsem, aby se tyto pocity přenesly i na diváctvo. Říkal jsem si vždycky, že chci být kobercem, na kterém by moji hosté mohli tančit, a byla to radostná práce.

Druhý typ rozhovorů byl pro mne naopak někdy až utrpením. Pořad se jmenoval Burianův den žen a hlavními spoluautory byli Vít Klusák a Filip Remunda. V tomto případě nebylo cílem informovat o životě a díle našich hrdinek ani jim dělat reklamu, ale spíš jim položit na první pohled jednoduchou otázku: Proč děláte to, co děláte, právě tím způsobem, jakým to děláte?

Hned v prvním pořadu, jehož protagonistkou byla pornoherečka, která zrovna shodou okolností očekávala potomka, jsem zjistil, že je to úplně jiný druh práce, než jsem dosud dělal. Když mi pornomanželé pohoršeně vyprávěli, jak se chtěli vzít v kostele, ale panu faráři se to nelíbilo a chtěl po nich, aby alespoň projevili lítost nad svým způsobem obživy, přistihl jsem se, že mám tendenci tomu faráři před kamerou souhlasně přikyvovat. Byl jsem zvyklý se zvědavě vyptávat, ale ne totálně nesouhlasit, jenže jsem se to musel rychle naučit, abych nevypadal, jako že jsme všichni jedna prima parta.

A pak přišly ty neslušné otázky: těhotné pornoherečky jsem se zeptal, co řekne, až se její dítě zeptá, čím se živí maminka a tatínek. Řekla, že „rejpu“, a jestli prý nepřestanu, nebude dál natáčet. Slavného moderátora jsem se zeptal, jestli mu nepřipadá nechutné, když v televizním pořadu žoviálně konverzuje s Českou Miss o tom, jestli je opravdu ještě panna. Řekl, že ne a že to diváky zajímá.

Zpěvačky spotřebních šlágrů pop-music jsem se zeptal, jestli jí nepřipadá divné zpívat takové kýče, když vystudovala kulturologii na Filozofické fakultě. Namísto odpovědi se mě zeptala, kolik mi je let. Ministryně kultury, která odstoupila z funkce po dvou týdnech úřadování, jsem se zeptal, proč to vzdala. Pravila, že je to tajemství.

A tak jsem se i majitelky fitness centra ptal podobným způsobem – chtěl jsem, aby mi jako podnikatelka vysvětlila, proč dělá to, co dělá, právě tím způsobem, kterým to dělá. Ptal jsem se tak dlouho, až se rozplakala před kamerou a zrušila natáčení. Byla to oboustranná prohra, nedozvěděli jsme se nic, a tak abychom to celé zlehčili, šli jsme si s panem režisérem raději zaběhat do fitka. Pro některé lidi jsem se tehdy stal hulvátem roku. Já, ne ten moderátor, který si posiloval ego žertováním o panenství oné dívky.

Náš pořad naštěstí nekončil jen prohrami, dosáhli jsme i mnohých zajímavých vítězství, například tehdy, když nám ambiciózní ultrapravicová politička před kamerou přiznala, že na parlament ještě není zralá, nebo když manželka tehdejšího předsedy významné politické strany před kamerou během jedné minuty změnila názor.

Ale na vítězství se zapomíná snadněji než na pláč a slzy. Poučení, které z toho všeho plyne, je, že ona otázka „proč děláte to, co děláte, právě tím způsobem, kterým to děláte“ je u nás považována za nemravnou a hlavně nežádoucí. Co z toho plyne a proč to tak je, to si musí domyslet každý sám.



/Napsáno pro Týdeník Rozhlas/