aneb K fenoménu "nového Karla"

V pop-music triumfuje „nový Karel Kryl“, sbírá ceny „akademie“ a prodává desky, jako by hudební průmysl ani nebyl v agonii.

Někteří novináři také vítají tuto „díru na trhu“ a už v titulcích oznamují, že zpěvák pranýřuje politiky a prezidenta Klause. V diskusích pod jejich články čteme nadšené ohlasy, že tu „konečně někdo zpívá pravdu“.

Ano, někdo tu zpívá, co všichni víme. Hurá, chce se zvolat... Je tu patrný jistý pokrok, protože pořád existuje i spousta písňových textů, které jsou úplně o ničem, což tyhle určitě nejsou.

Jen s tím přirovnáváním ke Karlu Krylovi bych byl vzhledem k rozdílu v postavení protestního zpěváka ve zpupné diktatuře a v demokracii opatrnější, pokud se tím ovšem nemyslí jen období, kdy zklamaný bard po návratu z emigrace tepal verše typu „Marta, Věrka, Rita už jsou u koryta“.

Že tu konečně někdo „zpívá pravdu“, je moc hezké a lehce mi to připomíná období národního obrození, kdy zatímco Maďaři stavěli parlament, Češi vybírali groše na stavbu Národního divadla. Zpívat u nás bylo vždycky důležitější než opravdu měnit stav věcí.

Takže i teď nám „zpěvák konečně zazpíval pravdu“, ačkoli ještě smysluplnější by bylo, kdyby konečně zazpívali i ti, kteří náš národ dovedli do takového stavu znechucení.

Z hlediska celé společnosti neznamená tedy objevení „nového Kryla“ nic zásadního. Místo aby se o tématu debatovalo v parlamentu, on to zazpívá. To, co se tady denně probírá v hospodě nebo doma u televizních zpráv. Ostatně, proč ne? Proč to nemít i ve verších?

Z hlediska uměleckého je to ale trochu jinak. Písnička jako umělecký žánr, to je křehká věc. Umělec, což se všeobecně uznává, není ten, kdo nám říká, co už víme, ale má pro nás spíš objevovat něco, o čem zatím mlhavě něco tušíme.

Umělec není ten, kdo umí hezky zrýmovat, co bychom zrýmovali my, kdybychom měli čas nebo to považovali za důležité.

Umělec nejde s davem, natož aby s ním manipuloval. Naopak – někdy bývá davem ušlapán, protože se zrovna vydal někam jinam, než kam kráčejí všichni. Umělec je ten, kdo objevuje nové cesty, kdo hledá, a to bez ohledu na to, co si o tom myslí druzí, co se nosí, co se má a co vynáší...

Z uměleckého hlediska je dobře, že se fenomén „nového Kryla“ objevil. Možná o něm potřebujeme mluvit, abychom si lépe ujasnili, co a jak.

Každá nová generace přece potřebuje takové diskuse, aby se prověřilo, jestli ještě platí staré hodnoty. Aby jediným měřítkem umělecké kvality nakonec nebyl počet prodaných desek neboli nosičů.

Aby se ceny čtenářů nezaměňovaly s cenami za nejlepší knihu roku a podobně. A taky aby se nové generace písničkářů dokázaly vyrovnat s tím, že úspěch není měřítkem kvality práce.

Písnička je křehká věc, a když člověk chce zpívat opravdu od srdce, nemůže při tom myslet na úspěch u publika, což neznamená, že ho nemá rád nebo že si ho neváží. Musí myslet jen a jen na sebe – a pak se uvidí.