aneb

Vzpomínka na skok do života



Nedávno se mnou dělali v rozhlase rozhovor a po vysílání mi přišla krátká zpráva:
„Mám v hlavě vzpomínku na pořad Fronta na písničku, vedl neopakovatelný Jan Fuchs, vaši chlapeckou báseň Dlouhá černá pláž. Nevím, který rok, snad 1968 či 69, byli jsme stejně staří.“ A podpis: Eva.

Znělo to jako vzdálená melodie z jiného světa; ostatně ten svět dávno neexistuje. To bylo 1. července 1968, bylo mi šestnáct, byl jsem dítě, ale už jsem si to o sobě nemyslel. Ještě nepřijely ruské tanky, nevěděl jsem, kdo je Gustáv Husák, ale ani kdo je Václav Havel, to až později...

Poslal jsem do rozhlasu svoje první básničky a oni mě pozvali, abych s nimi jel na výlet k rybníku Řeka na Vysočině, odkud se bude vysílat a v přímém přenosu recitovat. Fronta na písničku se ten pořad jmenoval proto, že když jste zarecitovali svou báseň, mohli jste si přát něco, co pak v rádiu zahráli.

Pro mě, milá Evo, byl ten den a pak i noc skokem po hlavě do života. Ne že bych předtím nic nedělal nebo nikde nebyl, ale tak se to prostě stalo.

Ráno toho dne jsem v rozhlasové hale spatřil kluka s kytarou, který byl v červencovém vedru navlečený do huňatého svetru, měl na tu dobu naprosto nemoderně nakrátko ostříhané vlasy a mluvil jako kniha. Jmenoval se Karel Kryl a já k němu okamžitě zahořel obdivem. Znal jsem totiž už některé jeho písničky z rozhlasu, zejména jednu o jakési Kateřině.

Během dne, kdy si odmítal tvrdošíjně svléknout ten hrozný svetr a zpíval a mluvil a žertoval, jsem se do něj zamiloval zcela, takže mi nějak uniklo, že holka, která mě večer vzala za ruku a pak mě i nečekaně začala líbat, v noci utekla za ním. Takže tahle moje první holka, která říkala, že se jmenuje Klára, ale ve skutečnosti se jmenovala jinak, nikdy tak moc moje nebyla.

Karel večer recitoval Villona a zpíval Píseň neznámého vojína, na to si, Evo, určitě vzpomenete, to mě také provází celý život, a taky si pamatuju jeho verzi Tálinského rybníka: Už se ten stalinskej pomník naklání/ dopadá kamení k letenský pláni/ dopadá, dopadá furt/ na jeho osobní kult... Bylo mi smutno, když jsem před časem při procházce po břevnovském hřbitově našel jeho hrob.

Z toho večírku si ještě vzpomínám na ovíněného hromotluka s jásavým hlasem. Jmenoval se Petr Novotný. Od té doby mě párkrát rozesmál opravdu hodně, párkrát zas tak moc ne.

Také si odtamtud pamatuji Miloše Kratochvíla, kterému jsem nedávno jako moderátor předával cenu vydavatelství Mladá fronta za knížku pro děti; chvíli jsme pak spolu vzpomínali i na rybník Řeka.

A rozhodně bych nerad vynechal Miloše Krumla, který po příjezdu ruských tanků zaměnil Golčův Jeníkov za Vídeň a stal se tam památkářem. V roce 2001 jsem s ním natočil rozhovor do televize a on mě od té doby zve, abych za ním v létě přijel do Řecka, kde mu prý někteří lidé říkají Rakušáku a jiní Čechu, přičemž on neprotestuje ani proti jednomu, ani druhému.

No a teď jste se mi ozvala vy, Evo, a dokonce si pamatujete i na mou báseň, kterou už jsem já dávno zapomněl…



(napsáno pro Týdeník Rozhlas)