aneb
Co má smysl

Luboš mi po celý život pořád něco nosí. Kdysi to byly samizdaty, opisy různých nevydatelných a zakázaných článků a knih. Chodil jako čerstvě vystudovaný knihovník kamsi do práce a ani jeden z nás netušil, že tatáž literární díla by někdy někdo u nás mohl vydat legálně.

Jediné, co Luboš dlouho nenosil, byla trikolora na klopě, když vypukla sametová revoluce. Jeho komunistický šéf, který v listopadu rychle obrátil kabát, to také Lubošovi někdy v lednu 1990 pěkně vytmavil. Zastavil ho na chodbě, přísně se na něj podíval a pravil:
„Vy nemáte trikoloru? Vy nejste s náma?“

A tak Luboš z té práce odešel, a protože se to najednou mohlo, založil si vydavatelství. Vzhledem k tomu, že to všechno mohlo jít tenkrát tak snadno – snadno založíš, snadno zkrachuješ –, dal se na něco, co vydrží déle. Stal se vydavatelem lékařské literatury a zůstal jím dodnes. Je ovšem pravda, že když chci s Lubošem mluvit, je nejlepší zavolat mu v neděli do práce...

Ani v téhle době nepřestával Luboš něco nosit. Přicházel a dával knížky hlavně mé ženě lékařce. Časem před nás ovšem položil na stůl i něco, co se zdravotnictvím nemělo na první pohled mnoho společného, třeba paměti hudebního kritika Jiřího Černého nebo knížku o Vlastovi Třešňákovi. Když jsem se zeptal, jak to jde dohromady s původním záměrem jeho vydavatelství, pravil, že hudba přece léčí, a udělal na to téma ještě několik vtipů, které by rozesmály i exekutora.

V posledních letech přináší Luboš tolik nových knih a cédéček, že člověk zírá. Stal se tím vydavatelem, o němž například písničkáři z volného sdružení Šafrán odjakživa (a od dob Jiřího Pallase marně) snili. Má na svědomí různé edice či reedice desek, které by nikdo jiný pravděpodobně nevydal. Objíždí po celé republice všemožné sběratele starých nahrávek a mámí z nich za přijatelnou cenu záznamy starých koncertů.

Nemusím snad ani zdůrazňovat, že se na tom téměř nikdy nedá vydělat, takže po Lubošovi skoro jistě nezůstane moderní vydavatelský dům ani vlivné mediální impérium, ale „jen“ velká knihovnička dokumentující jednu zajímavou a bez něj nejspíš zapomenutou kapitolu kulturní historie.

Před několika dny měl Luboš padesátiny. Písničkáři mu uspořádali koncert a nikdo z nich neodmítl přijít a zahrát. Přestože jsme tu slavnost před Lubošem tajili, něco vytušil a přinesl – dort. Ale ještě než jsme se rozloučili, podal mi další knihu, kterou právě vydává:
Jmenuje se Zběsilé balady a jsou to texty písní zapomenutého písničkáře Jiřího Zycha. Autora, který už dávno zřejmě nic neskládá, vypátral na Moravě. Ani jeho žena prý netušila, že byl kdysi autorem písní, které bouraly sály...

Je zkrátka důležité míti Luboše. Pořád člověku něco nosí, až začnete mít obavy, jestli to, co přinesete vy jemu, stojí vůbec za to...