aneb

Vyznání kavárenského povaleče

V Národním muzeu, které teď sídlí i v budově bývalého Federálního shromáždění, pořádají cestovatelské večírky, a tak pozvali i mě, abych vyprávěl o Chile a vzpomínal na dokumentaristu Pavla Kouteckého, s nímž jsme natáčeli Chilské deníky.

Pro mě to byl zážitek o to podivnější, že jsem v té budově nikdy nebyl a znám ji hlavně právě z Pavlova filmu Zánik Československa v parlamentu, který tu na chodbách, v kancelářích a zasedací síni natočil v době rozpadu bývalé republiky.

Dodnes tu mají v řečnickém pultu zachovaný zasedací pořádek z dob posledních schůzí, i když teď už tu namísto poslanců sedávají milovníci cestování. Ta nehezká budova je tak o něco málo útulnější.

Na celém večírku se podílela i cestovní kancelář, jejíž majitel ve druhé půlce pořadu převzal roli moderátora. Jak se tak ptal a já odpovídal, vyšlo najevo, že jsme zcela odlišné typy cestovatelů. On rád vyráží na hory či do pralesa a já na sebe prozradil, že sice cestuji často, ale jsem spíš typem kavárenského povaleče. Zní to divně, viďte, ale snad se to dá vysvětlit.

Začalo to už při mé první cestě na Západ v říjnu roku 1989, kdy jsem se vydal do Paříže. Světaznalý kamarád Jaroslav Šonka mi tehdy řekl: „Nemysli si, že můžeš stihnout obejít všechny památky a muzea, to se nedá zvládnout. Jestli chceš poznat Paříž, sedni si do kavárny, objednej si croissant a café au lait a pozoruj, co se kolem děje. Když se budeš dobře dívat, dozvíš se o Paříži víc než z památek.“

A tak jsem to udělal. Při tomhle způsobu poznávání světa se ostatně dá zajít třeba do Centre Pompidou, vždyť i tam mají kavárnu, a stejně tak absolvovat spoustu dalších zajímavých atrakcí, ovšem právě kavárna se pro mě stala místem, které při žádné příležitosti v cizině nevynechám.

Jsou jich ve světě tisíce a málokterá je stejná. Většina kaváren mívá i rozdílnou atmosféru podle toho, ve které části dne nebo i roční době ji navštívíte. V kavárnách se také zpomaluje čas, můžete se pěkně soustředit na podněty, které vám v chůzi či při jízdě snadno unikají. A kavárna není divadlo, takže domorodci tam nic nepředstírají a bývají takoví, jací opravdu jsou.

Vzpomínám na sedmdesátiletou babičku v jedné vesnické kavárně v kraji Alentejo, která uprostřed místnosti dvacet minut hlasitě rozebírala fotbalové utkání Porto – Real Madrid. Mluvila, mluvila, asi pět hostů distingovaně mlčelo, ona domluvila, dala si kafíčko a šla domů.

A kavárenský povaleč z toho měl zážitek na celý život. Bylo to zábavnější a snad i poučnější než Památník objevitelů v Lisabonu.

Chápu, že pro někoho je turistika adrenalinovým sportem. Zdolává přírodu pěšky, na kole, na koni či v terénních vozech, hledá v zapadlých koutech světa neprobádané civilizace, fotografuje se s domorodci všech ras a pohlaví a třeba i pomáhá chránit, co nelítostný turistický průmysl devastuje. Klobouk dolů před ním i před jeho odvahou.

Být kavárenským povalečem na cestách neznamená, že by byl člověk líný, jen zkrátka pozoruje a poznává trochu jiné věci. Oba druhy cestovatelů mohou, jak jsme si v parlamentním muzeu ukázali, existovat vedle sebe. Neruší se, spíše se doplňují. Jejich společným nepřítelem je nuda a povrchnost. A s nimi se pak každý potýká, jak může...


(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)