aneb

Odpověď na anketní otázku


Moudrost by měla být přilepšením k důchodu, odměnou za bohatě prožitý život a nelehce nabyté zkušenosti. Měla by být hlavní radostí věku, kdy už se člověk nemůže vrhat jen tak do všeho, co ho napadne. A, jak říká jeden můj moudrý a o patnáct let starší kamarád, kdy už si spoustu věcí dovedete představit, takže je nemusíte dělat.

Škoda, že se moudrost nedostavuje automaticky, bylo by to pěkné a také praktické. Kdyby si člověk nevěděl rady, mohl by se s důvěrou obrátit o radu na prvního staršího člověka ve svém okolí. Jenže tak to nefunguje, neboť moudrost je jen jedna z nabízených cest.

Ta druhá je schůdnější a říká se jí zblbnutí. Přichází na člověka často nenápadně a paradoxně právě ve chvíli, kdy si myslí, že moudří. Najednou má pocit, že může do všeho mluvit, a ta tam je jakákoli skromnost a pokora, dvě vlastnosti, bez nichž se moudrost těžko dostaví...

Zajímavé je, že oba – moudrý člověk i ten, který věkem zblbnul, si svého skutečného postavení nebývají vědomi. Moudrý člověk svou moudrost neustále zpochybňuje, a kdyby mu někdo řekl, že je moudrý, nejspíš by si myslel, že je to nějaká legrace.

Hlavním znakem blba je naopak přesvědčení, že on je ten pravý, kdo má rozhodovat o osudech všehomíra. Na všechno má hotový názor a pochybnosti či důstojné mlčení považuje za znak slabosti a bezradnosti. Daleko raději odpovídá na otázky, než by se na něco ptal. Zajímá se také hlavně o sebe...

Ano, moudrost je určitě bonusem stáří, ale rozhodně ne každého. Navíc vykročení k poznání skutečné hloubky života bývá i docela bolestné. Na druhé straně zblbnutí by sice mohlo být považováno za jakýsi trest, ale je milosrdné, neboť člověk ho na sobě většinou vůbec nezpozoruje a žije si šťastně a v bludu.

Inu, nejspíš na světě moc spravedlnosti opravdu není...

JAN BURIAN

(psáno pro ONA Dnes)