aneb

Novoroční cechovní úvaha

K čemu může být písničkář? (106)
(novoroční cechovní úvaha)

Už to mám, přátelé! Přišel jsem na to, čím my písničkáři můžeme být i dnes užiteční! Rozhodně nespasíme svět tím, že napíšeme nějakou píseň, to nefunguje. Písní nezměníte nejspíš vůbec nic. Kdysi jsem napsal jednu, o níž jsem si myslel, že zachrání alespoň můj chátrající vztah s jistou dámou. Poslechla si to, řekla: „No, pěkný,“ a rozešli jsme se...

Dneska vím, že my písničkáři můžeme být užiteční tím, že se v tomhle bláznivém světě pokusíme zůstat normální.
Už vás slyším, jak říkáte, no, hlavně že to tvrdíš zrovna ty! Ale opravdu nejde o mě; jde o všechny písničkáře, kteří si dokážou uchovat svobodu a nezávislost na establishmentu a hudebním byznysu. A znám jich dost.

To slovo „normální“ má totiž mnohem větší sílu, než se obecně předpokládá. Leckdy zůstat normální dokonce představovalo značné osobní hrdinství, ačkoli kdybyste to vašemu hrdinovi řekli, nejspíš by se vám vysmál, protože je normální...

V období takzvané normalizace (která tedy byla všechno možné, jen ne normální) jsem navštěvoval Fakultu žurnalistiky. Atmosféra na té škole úspěšně kopírovala dobu bezčasí – vcelku se tam nic nedělo, profesoři až na pár čestných výjimek tvořili podivný a vypečený spolek.

Třeba Stanislav Toms, který nás učil, jak se píší drobné zprávy, neměl vysokoškolské vzdělání, a tak začal studovat na téže fakultě, na níž přednášel. A ve třetím ročníku – narazil sám na sebe! Nevím, jestli se tehdy sám zkoušel, nebo si dal známku jen tak ze sympatií, ale každopádně se ze školy nevyhodil.

A podobně to na fakultě vypadalo se vším: pár zajímavých přednášek, to ostatní jen ztráta času. My, co jsme tam hodlali vytrvat hlavně proto, abychom nemuseli na děsivé dva roky na vojnu, jsme většinu času trávili po kavárnách nebo jsme při škole dělali něco jiného, abychom se nezbláznili. I při takovém přístupu ale člověk, ať se tomu bránil, jak chtěl, stejně pomalu upadal do letargie, vyprchával z něj mladistvý elán a měnily se mu hodnoty.

Už tehdy jsem psal písničky a víceméně náhodou je poslal do soutěže O ptáka Noha. V porotě zasedal i Jaroslav Hutka, který mě pak pozval, abych vystoupil jako host na jeho koncertě na strahovských kolejích. A tam mi, aniž o to usiloval, změnil život.

Rozumějte, v kultuře tehdy vládla televizní normalizační přetvářka: všechny scénáře, pořady, koncerty, texty, projevy, články byly cenzurovány – přesněji kontrolovány, protože cenzura oficiálně neexistovala.

A tak když třeba Jiří Suchý na gramofonové desce s nahrávkou představení Kytice deklamoval „slídíš, čenicháš a na lesní správu donášíš“, měl jsem ho – a nejen já, poslechněte si tu bouři potlesku – málem za národního hrdinu. A vzkaz Vodňanského a Skoumala z jejich prvního alba, že „nejdůležitější při maulhaltenzeitu je neztratit nit“, jsem považoval téměř za pokus o sebevraždu...

A teď jsem najednou před sebou viděl Hutku, který na jevišti neschváleně improvizoval, normálně zpíval a úplně přirozeně se smál! Když pak přišli dva policajti na kontrolu, plynule přešel od protestních písní k moravským lidovkám, aniž koncert ztratil na síle.

Domů jsem šel jako nový člověk. Dneska jsem si naprosto jist, že Jaroslav Hutka a pak i celé jeho volné sdružení písničkářů Šafrán mě tenkrát zachránili před totálním či, chcete-li, totalitním zblbnutím.
Co může písničkář udělat víc?

(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)