aneb

Zastav ten experiment!


Milý Ježíšku,

už je to dlouho, co jsem Ti psal, vlastně déle než deset let. Většinou od Tebe nic zvláštního nepotřebuju a ta obyčejná přání mi zpravidla vyplní moji blízcí; stačí mi, že na Tebe můžu myslet.

Jenže letos je to jinak. Nejspíš chvílemi ztrácím trpělivost a odolnost proti stresům, taky mě dost bolí záda a špatně se mi sedí u klavíru nebo u stolu, znáš mě, mám sedavé povolání, tak možná potřebuju trochu větší podporu než jindy. Je to trapas, že si na Tebe člověk vzpomene většinou, když je mu úzko, říká se, že nejvíc modlících se lidí je v letadlech, když přistávají...

Ale k věci. Co bych si od Tebe přál k Vánocům:
Naposledy, pokud vím, jsem se Tě ptal, jestli bys nemohl zařídit, aby se nám všem, co tu žijeme, vrátila paměť. Představoval jsem si, že by se k nám vždycky na jeden den v měsíci vrátil zase ten náš starý „reálný socialismus“. Měli bychom jedinou politickou stranu, policajti by přestali pomáhat a chránit a z obchodů by zmizelo zboží.

Třeba v řeznictví by zase visel jen bůček a v policích nad ním by byly konzervy a hořčice, obyčejná a kremžská. A zase by třeba mohli přijet na návštěvu známí z Ruska a říkat závistivě: „Vy si žijete, vy tu máte dva druhy hořčice!“ A tak podobně, nechci Tě zdržovat podrobným popisem. Ty si určitě na rozdíl od nás pamatuješ, jak jsme tu žili, a taky víš, jak jsem to myslel.

Já si totiž před lety trochu naivně představoval, že lidem by stačilo k radosti, když by se druhý den ráno probudili a s ulehčením by zjistili, že, jsme zase tam, kde jsme. Že přes všechny ty spousty problémů, které máme, to tady dnes je nesrovnatelně lepší. A že by se i ti, kteří po té totalitě vzdychají, rozvzpomněli a trochu se uklidnili.

Chápu, Ježíšku, že moje přání mít jeden den zase ten „reálný socialismus“ byl pro Tebe těžký úkol a že ani Tobě se nemusí všechno podařit hned. Ale to, že letos v komunálních volbách vyhráli komunisti, teď se vracejí do funkcí, a když to takhle půjde dál, budou za chvilku i ve vládě, to jsem od Tebe nechtěl! Prosil jsem Tě přece jen o jeden den v měsíci, jenže teď to vypadá, že tu budou zase trčet léta.

A tak Tě, milý Ježíšku, prosím, abys tenhle experiment radši zastavil. Stačí, když zařídíš, aby lidi příště šli k volbám. S tou naší děravou pamětí asi nic neuděláš, s ní si budeme muset poradit sami.

A následující přání s tím prvním souvisí:
Prosím Tě, Ježíšku, jestli můžeš, zařiď, ať se naučíme víc se radovat z toho, co tu máme. Víš, jednou jsem byl ve slumech nedaleko Kapského Města a ti lidé, kteří byli doopravdy chudí, vypadali šťastněji než většina těch, které tady míjím na ulicích nebo s nimiž se občas mačkám v tramvaji. Ony ty rozzářené tváře nebývají vidět ani za volanty drahých aut, takže v tom, jak vysoké má kdo konto v bance, to asi nevězí.

Ježíšku, kdyby se dalo něco udělat s tou naší zapšklou českou povahou, to bys mi udělal opravdu radost. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať prostě pominou, rozumíš mi, viď...

Nechci Tě v tom samozřejmě nechat samotného a slibuju Ti aspoň za sebe, že Ti v tom budu v příštím roce ze všech sil pomáhat. Sice ještě přesně nevím jak, ale snad něco vymyslíme.

Tvůj Jan





(Psáno pro Týdeník Rozhlas)