Do hlavy Třešňákem!
aneb
Zapomenutý dopis
Probírám se starou korespondencí, dělám si ve věcech i v hlavě předjarní úklid a najednou odkudsi vypadne zapomenutý dopis od kamaráda Mirka z roku 1990. Popsal v něm tehdy jedno setkání po letech a zároveň i něco mnohem cennějšího. Určitě to z jeho psaní vyčtete taky:
Ahoj Honzo,
včera jsem dostal do hlavy Třešňákem! Když jsem na něj předevčírem čekal U Kaple na Betlémáku, přistihl jsem se, že se bojím, že všechno to, co mi s ním bylo dáno prožít před čtrnácti až osmi lety, je nenávratně v háji, že to, co za chvíli do tý hospody přijde, nebude Vlasta, ale další položka do sbírky navrátivších se emigrantskejch zpěváčků, chovajících se s blahoskonným nadhledem a shánějících se po Pantonech, Supraphonech, Bontonech etc., kdy, kde a za kolik jim vyjde deska.
Zcela sentimentálně jsem se nořil do vzpomínek – jezdíme s Vlastou v invalidním vozíčku v pokoji v Panské ulici a střílíme ze vzduchovky do špejlí našprajcovaných v otevřených dvířkách kamen zvaných Petry. Já se jmenuju Miřníž, on Miřvejš... Jsem Vlastou zatažen na návštěvu ke Kormanům do Karlína, musíme vypít na uvítanou dvoudecku nejlevnějšího stocku, něco na způsob dýmky míru, a pak jít do cikánský hospody, kde nás Milan Korman obere ve ferblu o všechny prachy a po zavíračce nám je vrátí, protože „já si s tím, volové, vydělávám od osmi let“...
Prolejzáme smeťáky a skládky kolem Libčic nad Vltavou a konáme netušené happeningy v pískovně, kde uprostřed čirou náhodou stojí opuštěné karmínové křeslo... A stovky miniaturních zážitků s Vlastou, které jsem tenkrát ani nebral na vědomí, ale během těch osmi let začaly vylejzat na povrch. Do té míry, že jsem zjistil, že se mi po něm stejská. A strašně moc. A vlastně, přiznám se, že si mi stejskalo jenom po Vlastovi. Je to možná blbý, ale ostatní byli pro mě jenom „ti emigranti“, zato Vlasta byl kamarád, kterej mi někam zmizel, jak jsem si aspoň myslel, navěky...
A když přišel, všechno tohle ze mě spadlo. Přišel Vlasta Třešňák a bylo to, jako bychom se rozloučili včera, když mi dával všechny svoje hohnerky (který mimochodem dodnes hrajou – až na déčko).
A včera v Baráčnické rychtě v Nerudovce jsem dostal Třešňákem do hlavy definitivně. Vedle spousty veršujících politiků se najednou objevil, já nevím, jak to říct (doufám, že si ty veršující politiky nevztahuješ na sebe; Skoumala, Dědečka a tebe z toho vyjímám), monolit čistý poezie! A vyrazilo to dech spoustě lidí, zvlášť těch, kterým bylo před osmi lety třeba deset nebo dvanáct a nepustili Vlastu z pódia asi půl hodiny, ale ne jako Kryla, žádný zdvižený ruce a prsty do V. Prostě zírali a tleskali.
A kdybys viděl, jak si ty písničky Vlastík prožil! Bylo v tom celejch těch osm let a taky to, že hraje zrovna na Rychtě, kde vlastně tenkrát... atd. A byla v tom ta poctivost a byl v tom celej Třešňák, protože Vlasta a to, jak žije, a to, jak a co píše, a to, jak to reprodukuje, jedno jsou, je to nedělitelnej celek. Odcházel jsem a cítil jsem se slabej v nohách. Šli jsme k Tygrovi, kde čekalo pár kamarádů a pár byvších disidentů a všichni chtěli Třešňáka, tak jsem šel domů, protože jsem asi v podstatě plachej člověk a nechtěl jsem vypadat jako „suita“. A na Vinohradech voněl jasmín...
Myslel jsem, že už mě hned tak něco nedostane, chyba! Snad pochopíš, proč tohle píšu zrovna tobě. Ahoj a pozdravuj rodinu.
Tak tu teď po letech civím na ten dopis, kterým jsem dostal do hlavy zase já, a jsem moc rád, že jsem ho nějakou náhodou nevyhodil. Bude se hodit, člověk by si takové věci měl občas připomínat.
(Psáno pro Týdeník Rozhlas)
Zapomenutý dopis
Probírám se starou korespondencí, dělám si ve věcech i v hlavě předjarní úklid a najednou odkudsi vypadne zapomenutý dopis od kamaráda Mirka z roku 1990. Popsal v něm tehdy jedno setkání po letech a zároveň i něco mnohem cennějšího. Určitě to z jeho psaní vyčtete taky:
Ahoj Honzo,
včera jsem dostal do hlavy Třešňákem! Když jsem na něj předevčírem čekal U Kaple na Betlémáku, přistihl jsem se, že se bojím, že všechno to, co mi s ním bylo dáno prožít před čtrnácti až osmi lety, je nenávratně v háji, že to, co za chvíli do tý hospody přijde, nebude Vlasta, ale další položka do sbírky navrátivších se emigrantskejch zpěváčků, chovajících se s blahoskonným nadhledem a shánějících se po Pantonech, Supraphonech, Bontonech etc., kdy, kde a za kolik jim vyjde deska.
Zcela sentimentálně jsem se nořil do vzpomínek – jezdíme s Vlastou v invalidním vozíčku v pokoji v Panské ulici a střílíme ze vzduchovky do špejlí našprajcovaných v otevřených dvířkách kamen zvaných Petry. Já se jmenuju Miřníž, on Miřvejš... Jsem Vlastou zatažen na návštěvu ke Kormanům do Karlína, musíme vypít na uvítanou dvoudecku nejlevnějšího stocku, něco na způsob dýmky míru, a pak jít do cikánský hospody, kde nás Milan Korman obere ve ferblu o všechny prachy a po zavíračce nám je vrátí, protože „já si s tím, volové, vydělávám od osmi let“...
Prolejzáme smeťáky a skládky kolem Libčic nad Vltavou a konáme netušené happeningy v pískovně, kde uprostřed čirou náhodou stojí opuštěné karmínové křeslo... A stovky miniaturních zážitků s Vlastou, které jsem tenkrát ani nebral na vědomí, ale během těch osmi let začaly vylejzat na povrch. Do té míry, že jsem zjistil, že se mi po něm stejská. A strašně moc. A vlastně, přiznám se, že si mi stejskalo jenom po Vlastovi. Je to možná blbý, ale ostatní byli pro mě jenom „ti emigranti“, zato Vlasta byl kamarád, kterej mi někam zmizel, jak jsem si aspoň myslel, navěky...
A když přišel, všechno tohle ze mě spadlo. Přišel Vlasta Třešňák a bylo to, jako bychom se rozloučili včera, když mi dával všechny svoje hohnerky (který mimochodem dodnes hrajou – až na déčko).
A včera v Baráčnické rychtě v Nerudovce jsem dostal Třešňákem do hlavy definitivně. Vedle spousty veršujících politiků se najednou objevil, já nevím, jak to říct (doufám, že si ty veršující politiky nevztahuješ na sebe; Skoumala, Dědečka a tebe z toho vyjímám), monolit čistý poezie! A vyrazilo to dech spoustě lidí, zvlášť těch, kterým bylo před osmi lety třeba deset nebo dvanáct a nepustili Vlastu z pódia asi půl hodiny, ale ne jako Kryla, žádný zdvižený ruce a prsty do V. Prostě zírali a tleskali.
A kdybys viděl, jak si ty písničky Vlastík prožil! Bylo v tom celejch těch osm let a taky to, že hraje zrovna na Rychtě, kde vlastně tenkrát... atd. A byla v tom ta poctivost a byl v tom celej Třešňák, protože Vlasta a to, jak žije, a to, jak a co píše, a to, jak to reprodukuje, jedno jsou, je to nedělitelnej celek. Odcházel jsem a cítil jsem se slabej v nohách. Šli jsme k Tygrovi, kde čekalo pár kamarádů a pár byvších disidentů a všichni chtěli Třešňáka, tak jsem šel domů, protože jsem asi v podstatě plachej člověk a nechtěl jsem vypadat jako „suita“. A na Vinohradech voněl jasmín...
Myslel jsem, že už mě hned tak něco nedostane, chyba! Snad pochopíš, proč tohle píšu zrovna tobě. Ahoj a pozdravuj rodinu.
Tak tu teď po letech civím na ten dopis, kterým jsem dostal do hlavy zase já, a jsem moc rád, že jsem ho nějakou náhodou nevyhodil. Bude se hodit, člověk by si takové věci měl občas připomínat.
(Psáno pro Týdeník Rozhlas)
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
